Hluboké zážitky s Českými drahami

Po spoustě článků o cenzuře na idnesu a EET a nevím o čem ještě, něco pro odlehčení. Možná by to bylo i k zasmání, kdyby to nebyla skutečnost, částečně. Ale udělal jsem z toho radši povídku. 

Tadeáš to odpoledne dorazil do firmy včas. Rozvoz zboží nebyl tak objemný a nikde nebyly zácpy. Odevzdal sekretářce všechny dodací listy, uložil doklady od vozidla a klíčky do šuplíku a posadil se k volnému počítači, že si něco málo přečte na internetu.

            Sekretářka mu podala čerstvě uvařenou voňavou kávu a pohoda po pracovním dnu právě začínala.

            "Nechceš hodit na autobus?" zeptal se ho šéf, protože v kanceláři měl být ještě tři hodiny a bylo by zbytečné, aby Tadeáš čekal taky, až ho k autobusu odveze cestou domů. Ta firma totiž sídlila poměrně daleko od civilizace a dobré dva kilometry od nejbližší zastávky autobusu.

            Tadeáš se podíval na hodinky. Času měl opravdu dost a tak si řekl, že by se zase jednou mohl svézt vláčkem. Vyhledal jízdní řády a podíval se na nejbližší spoj.

            "Hele, já zase jednou pojedu vlakem. Vyrazíme tak za 20 minut, jo?" prohodil k šéfovi, svému bývalému spolužákovi.

            Vlak tam totiž jezdil také. Ale pouze tak jednou za dvě hodiny. Tadeáš od malička vláčky zbožňoval, vystudoval i železniční průmyslovku, a kdykoliv to bylo možné, tak se vlakem rád svezl. Dnes nijak nespěchal a tak mu nevadilo, že vlakem to do města trvá asi tak 2x déle než autobusem. Těšil se na vyhlídkovou jízdu vltavským údolím.

            Když se blížila doba odjezdu, zkontroloval ještě jednou na internetu, zda má vlak zpoždění. To je nutno přiznat Českým drahám, že toto funguje spolehlivě i na těch nejmenších tratích. Dal aktualizovat data a s uspokojením zkonstatoval, že aktuální zpoždění je 1 minuta.

            "Tak pojedeme," prohodil k šéfovi.

            Za deset minut již jen šéfovi zamával na nástupišti místní zastávky a začal podupávat v mrazivém odpoledni.

            "Dobrý den," prohodil směrem k jedinému cestujícímu, který tam stál společně s ním. "Podívám se, jaké to má zpoždění," pokračoval, aby řeč nestála a vytáhl mobilní telefon. Spustil příslušnou aplikaci, jako v kanclu, dal obnovení dat a kouká na displej: "Aktuální zpoždění 18 minut!" To snad ne, prolétlo mu hlavou. Šéf s teplým autem již v prachu, čekárnu na tomto nádražíčku zavřeli již před několika desetiletími a tak nezbývalo než stát na mrazu a snažit se nějak zabít čas. Šlo to velmi ztuha.

            Dlouhou chvíli si krátil surfováním mobilem po internetu. Na stránkách drah zjistil, že zpoždění je způsobeno "Nenadálou příčinou na trati v úseku mezi ...". Bohužel ale v mezidobí již narostlo na 24 minut. Naštěstí se doba mezi délkou zpoždění a teoretickou dobu odjezdu stále zkracovala.

            Konečně! A dokonce trochu dřív! Přejezd začal blikat červeně a v dálce byl slyšet vláček. Bohužel ale v protisměru. On to vlastně ani nebyl vláček, ale jen taková místní lokálka v počtu dvou vagonů. Dorazila k nástupišti a průvodčí vystoupil ven a zapálil si cigaretu. Jasně. Čekali až přijede vlak z druhého směru. Na této jednokolejné trati se mohli vyhýbat pouze ve stanicích. Těch pár cestujících uvnitř pochopilo, co se děje a ani je to moc nevzrušovalo. Byli asi zvyklí. Ale v podstatě to byla optimistická zpráva. Bylo jasné, že Tadeášův vlak je již někde na trati kousek před stanicí. Akorát si říkal, že by ty vagónky mohli taky trochu líp čistit. Souprava sice zjevně projela nedávno mycí linkou, ale že by se někdo namáhal s vyčištěním spojovacích uzlů, podvozku a vším kolem toho, to teda ne. Tadeáš ještě netušil, jakou právě odhalil krutou pravdu.

            Vláček dorazil a nádherná cesta vltavským údolím začala. Trvání měla ale jen pár minut. Průvodčí procházela vagonem a každého se ptala, kam jede. "My, jelikož máme zpoždění, tak nepojedeme až na Hlavní nádraží, ale musíme se otočit ve Vršovicích," vysvětlovala všem. "To z důvodu, abychom zase jeli načas v protisměru".

            Tadeáš začal přemýšlet jak se na to Hlavní nádraží dostane a který spoj vlastně stihne. Vidina večerního divadla se začínala pomalu rozplývat. Ale to hlavní mělo teprve přijít.

            Vláček hrdě vyrazil z nádraží Bráník směrem na Krč. "Proč jede tak pomalu?" říkal si Tadeáš, "tady přeci žádné semafory nejsou". Trať znal skoro zpaměti. Rovina, bez zatáček, žádné stoupání, žádné semafory uprostřed trati. Vlak přesto stále zpomaloval. Nakonec úplně zastavil. Někde u Jižní spojky, v zeleni, bez dohledu civilizace. To by ještě šlo pochopit, výpravčí mohl zastavit všechny vlaky na trati. Nebo něco spadlo na koleje. Vše možné. Ale vlak zároveň vypnul motor. A to už dost dobře možné nebylo. To se normálně neděje a ani Tadeáš to ještě nikdy nezažil. Ticho bylo více než tíživé, než ho přerušil startér. První pokus, druhý, pokus, třetí, čtvrtý. Motor zarputile vzdoroval.

            Nakonec se otevřela dvířka kabinky strojvedoucího, ten vstoupil mezi cestující, zvedl kryt na podlaze a jal se cosi montovat na motoru. Bylo to přímo v uličce vedle Tadeáše. Pro něj pěkný zážitek, něco takového ještě neviděl. Tedy ještě nezažil vlak stojící na trati kvůli poruše a už vůbec ne odhalené vnitřnosti toho vlaku. S obdivem sledoval velikost motoru. Ale uvědomil si, že motor nevypadá nějak nově a už vůbec ne čistě. Bylo jen otázkou času, než si strojvedoucí od zamazaných rukou ušpiní i svou čistou uniformu.

            Strojvedoucí střídavě běhal mezi svým stanovištěm v čele vlaku a kabinou aby dělal další pokusy se startováním a opravářskými kousky. Nakonec zaangažoval paní průvodčí, která na jeho pokyn startovala, zatímco on střídavě pumpoval naftu a držel nějaké hejblátko na motoru.

            Všechny pokusy byly marné.

            Ze sedačky před Tadeášem se ozvalo: "Tam určitě neteče nafta."

            Na takové rady čumilů je samozřejmě každý zvědavý. Obzvláště v tomto případě strojvedoucí, který se chudák potil, snažil se, ani pořádně nevěděl co se vlastně děje a všechno bylo marné.

            "Tak zacouvejte zpátky do Bráníka, v druhém voze je přeci také motor" radil jeden z dalších cestujících. Tadeášovi bylo jasné, že takováto rada je úplně mimo. Couvat na trati nelze. Tedy lze, ale to musí schválit hodně lidí, především výpravčí ve stanici. Riziko, že by se totiž nacouvalo do vlaku jedoucího za nimi je příliš velké. Takováto poznámka prostě ani nestojí za reakci. 

            Tadeášovi bylo strojvedoucího líto. Mlčení by pochopil. Ale ten zdvořile odpověděl. "To nejde. Ten první motor odešel už u Dobříše. Proto to první zpoždění."

            Tak teď v Tadeášovi bouchly saze. Naštěstí jen vnitřně a obrazně. Když si uvědomil tu absurditu, tak už se začal jen usmívat. Může se stát, že se něco porouchá. To je prostě vyšší moc. Ale nemůže se stát, že se současně porouchají oba motory jedné soupravy. To už je tedy šlendrián údržby. A je jedno jestli se pan údržbář na práci prostě vyfláknul, nebo někdo jen špatně naplánoval pravidelné prohlídky. Vina padá na České dráhy se vším všudy. Dusí v sobě nutkání se rozesmát, je mu jasné, že ani strojvedoucí, ani průvodčí za tuto situaci nemohou.

            Strojvedoucí nakonec rezignuje, vytahuje mobilní telefon a hlásí problém. Průvodčí cestující  informuje, že se musí na trati počkat na odtah. Tedy až přijede rezervní lokomotiva a vlak potáhne dál. Jednokolejná trať je tak zablokovaná pro oba směry. Není jasné kolika se to dotkne cestujících. Bohužel, a to je to nejhorší, nikdo ani neví, jak dlouho to bude trvat, kdy lokomotiva přijede, kam bude vlak pokračovat. Nikdo neví nic.

            Čeká se a čeká se. Tadeáš si už přečetl všechny možné i nemožné zpravodajské servery a z nudy začal projíždět už i internetové bankovnictví.

            S vypnutým motorem pomalu chladne i topení. Venku mrzne a začíná poletovat sníh. Chlad začíná pronikat i do stojící soupravy. Tadeášovi se vkrádají myšlenky na v zimě zapadlý Orient express. Zapíná si bundu a nasazuje rukavice. Pohrává si s myšlenkou vystoupit, vrátit se podél trati pár set metrů k nejbližšímu mostu přes silnici, slézt dolu a zajít někam na městský autobus. Ale zvědavost v něm přeci jen vítězí.

            Drc. Asi po 40 minutách zřejmě přijela lokomotiva a už ťukla do vlaku. Venku se začíná hemžit strojvedoucí vláčku, strojvedoucí odtahové lokomotivy, průvodčí a jakýsi člověk v montérkách, který tomu celému zjevně velí. Pokřikuje povely, střídavě kříží ruce nad hlavou, pak s nimi mává, nakonec nastupuje a oznamuje všem, že vlak bude odtažen do Krče.

            Vlak se dává do pohybu. Teda cyklista by byl rychlejší, ale aspoň se něco děje. "Žena, divadlo!" náhle bleskne Tadeášovi hlavou. Vytahuje zase mobil a volá ženě. "Vlak má zpoždění, asi něco na trati," nechce se mu moc do podrobna rozebírat situaci, "trochu se opozdím, ale stíhám." Musí svou ženu, která je v pátém měsíci těhotenství, přeci trochu uklidnit.

            Vláček byl hlemýždím tempem dotažen do Krče. Stojí se. Na protějším nástupišti stojí vlak v protisměru. Znuděné pohledy cestujících a hlouček bavící se vlakové posádky hovoří za vše. Stojí se dál. Jak dlouho? Nikdo nic neřekne. Ale pak zahlédne Tadeáš na nástupišti svou průvodčí, jak s taškami mizí směrem k podchodu. "Tak to bude asi dlouho", zamumlá si pro sebe. Něco si pomyslí o krysách, které opouštějí loď, ale v čekání je i nadále vytrvalý.

            Po pár minutách přijde zase šéf v montérkách. "Tak vás odtáhneme do Vršovic a zastavíme na Kačerově." Hurá! Zajásá v duchu Tadeáš. Tam zmizím do metra a tak se dostanu na ten Hlavák.

            Potud popis skutečné události, dál už jen o tom, aby to byla povídka.

            Vlak se zase dává do pomalého pohybu. Krátce za zastávkou Tadeášovi zazvoní mobil. Mrkne na displej. Jeho polovička.

            "Ahoj pusinko!"

            "Tadeáši, to jsi ty?" zazní z druhé strany plačtivý hlas.

            "Jo. Já. Za chvíli přestoupím do metra a pojedu domů."

            "Já jsem tak šťastná. Tadeáši.... víc neřekne a jenom se rozvzlyká."

            "Počkej, snad se toho tolik neděje. Vlak má prostě zpoždění. Do hodinky jsem doma."

            "Tadeáši .... a zase jen vzlyky.... já jsem tak ráda, že tě slyším!"

            Tadeáš nechápal. Mají se rádi, to ano, ale takovéhle emoce u své ženy ještě nezažil. Že by to těhotenství s ní nějak mávalo?

            "Miláčku, neboj, za chvíli jsem u tebe," uklidňoval svou manželku a říkal si už aby byl doma.

            Ve dveřích mu padla kolem krku a stále plačící ho zahrnovala polibky. Tadeáš to chápal stále méně a méně.

            "Já jsem tak ráda, ráda, ráda. Tadeáši, ty můj miláčku," tiskla ho a stále slzela.

            "Já myslela, že jsi mrtvý".

            Tadeáš chápal stále méně. Proč by proboha měl být mrtvý? Prostě se trochu opozdil, a ještě ne vlastní vinou. Teď už začínal mít obavu o duševní zdraví své ženy.

            Tadeáš ji také objal. Konečně se mu podívala do očí. "Ty.... ty nic nevíš?"

            Tadeáš po fázi nechápání byl teď už úplně zmaten. "A co mám jako vědět?" a polil ho studený pot a pomyslel si, jestli se něco nestalo třeba s jejich dítětem.

            "Tadeáši," zase vzlykla, "tak si přečti zprávy na internetu".

            Tadeáš zašel do pracovny, pustil počítač, vyhledal zpravodajský server a hned první zpráva palcovými titulky ho úplně omráčila.

            Dnes odpoledne přehlédl strojvedoucí osobního vlaku jedoucího ve směru od Benešova v nádraží Praha Vršovice návěstidlo stůj a vjel na obsazenou kolej. V protisměru jel nákladní vlak, který sestával pouze z cisteren a vezl náklad benzinu z rafinerie v Kralupech do rakouského Linzu. Po nárazu se bohužel vznítila první cisterna a do několika málo minut následovaly další. Síla exploze se rovnala výbuchu malé jaderné pumy. Nikdo v osobním vlaku, ale ani na nádraží v ostatních vlacích a v okolních ulicích nepřežil. Počet obětí se odhaduje na stovky, raněných jsou tisíce. Domy v okolních ulicích musely být evakuovány a jejich poškození posoudí statik. Jedná se určitě o největší železniční neštěstí v evropských poválečných dějinách.

            A Tadeášovi to došlo. To bylo přesně v okamžiku kdy měl Vršovicemi projíždět jeho vlak. Podruhé se narodil. Obejmul ženu. Také se mu vedraly slzy do očí. Ale především si v duchu říkal, že by nejradši koupil bednu Slivovice tomu údržbáři, co se tak vyfláknul na opravu toho jejich malého motoráčku.