Prošli jsme si fází od tutového setkání našeho prezidenta s americkým prezidentem, přes posouvání termínu, dále přes schůzku v "minimálním" formátu až po odložení na neurčito.
A včera prezident Donald Trump na adresu severokorejského diktátora Kim Čong una prohlásil: "Považoval bych za vhodné se s ním setkat, určitě bych to udělal, byl bych poctěn."
Rozhodně severokorejského diktátora nepodezírám, že by americkému prezidentu nějak fandil před volbami, nebo vítal jeho zvolení. Určitě se mu nesnažil nějak vloudit do přízně, ani dříve, ani dnes. Naopak. Do přízně světových státníků se snaží vloudit pouze naše figurka na Hradě. A ti mu jasně dávají najevo, co pro ně znamená. Kde jsou ty časy kdy v devadesátých létech byl náš prezident ve Washingtonu vítanou osobou. Ba přímo opěvovanou.
Dnes to už neplatí. Ale neplatí to ani v Pekingu, kde jsme také pod jejich rozlišovací schopností. Pouze našemu Hradnímu pánovi to ještě nedochází.
Možná bychom měli pro audienci v Bílém domě začít stavět nové rakety a provést pár jaderných pokusů. Neškodilo by také pravidelně hrozit vymazáním USA z povrchu zemského. Ještě by se mohlo přidat pár Gulagů pro politické odpůrce. Pak by se možná i na tu fotečku s americkým prezidentem dostalo. A on by se cítil poctěn.
Ono je to samozřejmě celé jinak. Lepší diplomacie, než válka. Ale údajné proklamované oficiální pozvání do Bílého domu bylo pouze tradiční blamáží našeho prezidenta. Kdyby šlo jen o Miloše Zemana, bylo by to celé k smíchu. Ale ono se jedná o nás o všechny a to je z ostudy kabát.
