Chorvatsko, a vůbec celou bývalou Jugoslávii, jsme od revoluce programově odmítali. Ty zkazky o "oblíbených" českých pastičkářích, neochotě místních, oškubávání na každém rohu a další lahůdky udělaly své.
A tak jsme naše letní dovolené s dětmi trávívali většinou v Itálii, párkrát ve Španělsku, vždy autem, a jednou jsme dorazili až do Portugalska, to už ale bez dětí. Takže většinou Itálie, a podotýkám že zásadně na jih od Neapole. Na severu jsme na ta masivní turistická zařízení nebyli nikdy zvědaví. Ten jih má něco do sebe, ale to je moc povídání a o tom to dnes není. Ale právě s tou jižní Itálií budu tedy porovnávat.
Takže letos padlo rozhodnutí o Chorvatsku. Zvítězila trocha nostalgie podívat se i na místa, kde jsme nějakých 30 let nebyli. Na doporučení známých jsme zvolili jednu malou agenturu, aby nám obstarala ubytování a vyplatilo se. My pro ni byli určitě dobří zákazníci - náš požadavek zněl pobyt kdykoliv mezi půlkou července a koncem srpna s délkou 10-14 dnů. Prostě si s námi mohli někde vyplnit díru v termínech. Pak už jsme si vybrali apartmá přímo u moře, pro dva lidi, ale s ložnicí, žádné spaní na pohovce v kuchyni. Nakonec jsme skončili v naprosto neznámé vesničce kousek od Šibeniku, s terasou s nádherným výhledem, betonovým přístupem do vody přímo před barákem s ale poněkud ošuntělým vybavením. Ale to se stává a moc nám to nevadí. Cena 69 Euro za noc ale už směle konkuruje cenám italským, ba srovnatelné zařízení přímo překonává.
Vzali jsme to přes Maďarsko a kousek za Balatonem nás poprvé překvapila chorvatská dálnice. Krásná, kvalitní a ani ne moc přeplněná. Ale úmyslně jsme cestovali uprostřed týdne. Obzvláště nová dálnice podél pobřeží je nejen kvalitní, ale i krajinově krásná. Tady cesta ubíhá, je se na co koukat. Odpočívadla s pumpou mají slušnou nabídku občerstvení za ceny vyšší, ale nikoliv přemrštěné, ale hlavně toalety zdarma, aspoň kde jsme stavěli my. To u placené dálnice očekávám a v Itálii to není vždy pravidlem. Ceny benzínu na dálnici jsou tak o 1-2 koruny vyšší než mimo ni, jak později zjišťujeme. Tak to není jako u nás, a v podstatě skoro všude v Evropě, kde ten cenový rozdíl vyšplhá běžně k 5ti korunám, v Rakousku jsme odhalili korun deset! Takže spokojenost. Pak z dálnice sjíždíme a dochází k placení poplatku. Na nějakých 100 km to vychází asi 170 korun. To je cena naprosto srovnatelná s poplatky italskými. Benzín je tu ale zase o dost levnější a není důvod, proč by měla být dálnice, která je moc dobrá, levnější, než ta za vodou. Ale chápu, že člověka zvyklého na poplatky u nás, bezplatnost v Německu a Beneluxu, nebo známku v Rakousku, toto nemile překvapí.
Posledních pár desítek kilometrů jedeme po tzv. Jadranské magistrále. Je kvalitně udělaná, to ano. Ale je i uprostřed týdne hodně plná. Některými středisky poskakujeme i půl hodiny kvůli jednomu přechodu, kam stále skáčou turisté a kde nejsou světla. My jsme takoví částeční plážoví povaleči. Tedy den až dva na pláži a následně nějaký výlet, jinak je to nuda. Ale tady na výlety můžeme zapomenout. Možná do vnitrozemí, ale určitě ne po pobřeží, protože nikdy nevíte kde a jak dlouho zatvrdnete. To se nám nakonec i později potvrdilo.
Pláže jsou tu oblázkové, nebo skalnaté, jenom výjimečně písečné. To je naprostý rozdíl proti Itálii, kde je písek, písek a zase jen písek. Skály a kameny musíte opravdu hledat. Výhodou je, že je tu voda mnohem čistší než v Itálii, tedy spíše průzračnější. Netvrdím, který způsob koupání je lepší. To je věcí názoru. Každý preferuje něco jiného. Kdo rád šnorchluje, tak tu má ráj. Kvůli tomu kamení jsou v Chorvatsku v módě betonová mola. V podstatě před každým domem, penzionem, hotelem, je samostatné betonové molo, které slouží pro přístup do vody a pro přivazování lodiček. Problém je, že nikdy netušíte, kde je to soukromé a kde veřejné. Informační tabule téměř neexistují.
A tak ten, kdo nebydlí přímo u vody a musí třeba autem k moři dojíždět, se někde vyvalí na nějaké prázdné betonové molo, ale nikdy neví, kdy na něj vyběhne majitel a vyžene ho, jak jsme sami několikrát viděli ze strany našich domácích. Zbývá vám pak jezdit mimo obce, někam na divoké pobřeží, ale tam nemáte žádné zázemí (bufety, sprchy, toalety) a když je někde nějaké takové místečko, je beznadějně obloženo parkujícími auty. Prostě pokud nemáte přímo vlastní přístup do moře daný majitelem nemovitosti kde bydlíte, tak to vůbec není jednoduché.
Tím, že je Chorvatsko velice členité s množstvím ostrovů a kouzelných zátok, je dáno, že je nádherné. To se krajinově s Itálií srovnávat nedá. Ale tím pádem zapomeňte v drtivé většině případů na vlny. Zátoky jsou prostě chráněné a pobřeží odstíněné ostrovy. A opět je jen otázkou názoru komu co lépe vyhovuje.
A jsme u dalšího problému Chorvatska. Pobřežní plážový pás je strašně úzký. Pár metrů. To se s desítkami metrů písku v Itálii nedá vůbec srovnávat. A jsme u toho, co se dá často číst a co je bohužel pravda. Pláže jsou tím pádem nahňácané hlava na hlavě. Pokud nemáte to soukromé betonové molo u svého baráku, nechcete být někde v divočině a jste tedy odkázáni na to málo veřejných pláží, tak si užijete. Stinná místa nejsou zabírána brzo ráno, ale jsou dekami a matracemi obsazena celou noc. Je to něco jako rodové právo na celou dobu pobytu.
Cestou po silnici vidíte dost posedávajících lidí s cedulkou o volném apartmánu. A to i v nejvyšší sezóně. Je to ale dost riskantní, když nevíte jak daleko je ten apartmán od moře a jak má zajištěn přístup k moři z důvodů, které jsem popsal výše. Proto bych bez zajištěného ubytování s přesným popisem všech možných a nemožných věcí do Chorvatska nevyrážel.
Na druhé stránce v letoviscích, a je jedno jestli je tam i veřejná pláž nebo ne, je dokonalé zásobování. Bufet, bar, hospůdka každých pár metrů. V Itálii jsme občas i pár set metrů na odpolední kafe nebo pivo museli zajít. Tady ten problém rozhodně není. A co je dokonalost sama, to jsou pekárny. Chorvati vědí, že čerstvé pečivo chce každý turista, v každou hodinu. Malé i velké pekárny, dokonce pojízdné stánky, jsou tu na každém rohu. A některé dokonce otevřeny non-stop, tedy 0-24 hodin. Připočtu-li k tomu běžné obchůdky s potravinami, které otevírají každý den v 7, včetně neděle, a mají otevřeno tak do 22 bez odpolední siesty, tak to je komfort, o kterém se vám v Itálii může jen zdát. To mě dostalo.
Podobné je to s odpady. Ekologové asi zapláčou, ale u nás se odpad netřídil. Je to strašně pohodlné :-). Ale najednou zjistíte, kolik vlastně vyprodukujete odpadků. Ale popeláři tam jezdili každý den. Opět dokonalý servis! Na druhé stránce při jízdě po pobřeží jsme v jiných střediscích ty kontejnery na tříděný odpad už viděli. Asi je opravdu lepší malá neznámá vesnička, než známé letovisko, a to i z hlediska odpadového hospodářství :-).
A jsme u těch hospod. Výběr je slušný, jídla poměrně jednotná a stejné je to i s cenami. Ty jsou naprosto srovnatelné s Itálii. Tedy za hlavní chod zaplatíte mezi 220 a 320 korunami. Samozřejmě směrem nahoru je to neomezené. Výhodu vidím v tom, že tu není nějaký příplatek za couvert. Levnější je i pití. Točené pivo vás přijde na nějakých 55 korun. Nealko nápoje kolem 40. To v Itálii nemáte šanci. Dvě deci vína kolem 80. Rozlévané se dá pořídit levněji, ale zkusili jsme to jen jednou. Pít se nedalo. Ve vínu je na tom Itálie, logicky, líp. Stejné je to se zmrzlinou. Kopeček přijde na nějakých 30 korun. Ta italská bývá i levnější (kolem Eura), ale rozhodně lepší. S nějakou neochotou, nebo nepřátelstvím, jsme se tu nesetkali. Spíše naopak. V jedné restauraci jsme na jídelním lístku vybírali jídla podle obrázků. A jaké bylo naše překvapení, když donesené jídlo ten obrázek velikostí i oblohou dokonce překonávalo. U nás to bývá naopak.
A jak je to s tím pověstným oškubáváním? Nevím. Dal jsem ženě 400 kun, 2 x 200 Kun bankovky, a ona si koupila zmrzlinu za 30. Při následné kontrole našich financí měla v peněžence 270 kun. Tvrdila, že jsem jí dal jen 300 a že určitě zmrzlinu platila pomocí 100 kunové bankovky. Já byl přesvědčen o tom, že jsem jí dal 2 x 200. Ony ty 200 a 100 kunové bankovky mají velmi podobnou velikost i barvu. Nedohodli jsme se, OK.
Jenže o den později platíme v hospodě 245 kun, říkám 280 se spropitným a podávám 2 x 200 Kun. A dávám si opravdu pozor, že to tak je. Číšník mi vrací 20. Ohrazuji se, nijak neprotestuje a s omluvou mi tu stovku přináší.
O den později v jiné hospodě, kde jsme povečeřeli se známými. Všichni jsme měli jídla za 80-110 kun. Dojde na placení a letmou kontrolou účtu zjišťujeme, že jedno jídlo je uvedeno jinak a místo 110 je účtováno 250 kun. Opět se ohrazujeme a opět bez sebemenších diskusí a námitek je nám s omluvou rozdíl vrácen. Těch "náhodných" omylů se mi zdá až moc, to už trochu odporuje matematice.
Jak jsem již zmínil výše, je problém s parkováním. Ale nejenom na plážích. Ve městech u tržišť, nebo u historických center navečer, když chce člověk udělat procházku, nebo romantickou večeři. Parkoviště svou kapacitou nestačí. Ale šílený je přístup místních k tomuto problému. Klidně vás vpustí na přeplněné parkoviště. Dají vám lístek s časem vjezdu a když holt nezaparkuješ, po dvaceti minutách to vzdáš a zase odjedeš, tak tu hodinu stejně zaplatíš. Tady je vskutku zajímají jen ty peníze a vůbec nejde o věc. Něco podobného jsem zažil ve Florencii, kde vás také pustili do přeplněného parkovacího domu, ale když jste nic nenašli a do 30 minut vyjeli, tak se nic neplatilo. Tak tady to teda nefunguje.
Co ono údajné oblíbené kasírování turistů policisty? Nevím. Měření rychlosti jsme zaznamenali pouze 2x. Tedy rozhodně podstatně méně než ze strany našich pomahačů a chráničů. A omezení rychlosti je pro většinu místních pouze doporučení. To je stejné jako v Itálii. U nás se rychlost dodržuje více. Ale zase tu nenarazíte na psychopaty co troubí, posuňkují a prostě všelijak vyučují.
Jak pověsti nelhaly, v Chorvatsku se mluví česky. Tedy obrazně. Jídelní lístky v restauracích jsou v češtině, všude vidíte česká auta a na ulicích, na plážích, slyšíte všude češtinu. Pro někoho to může být stresující. Má tak nějak pocit, že by si chtěl na dovolené užít něco nevšedního, jiného, cizího. Někdo zase uvítá, že nemá komunikační problémy. Ale nemysleme si, že zde převažujeme. Myslím že množství aut s českou, slovenskou, polskou a německou poznávací značkou je srovnatelné. Doplňte to ještě Maďary, Bosnou a Hercegovinou, Slovinci a Rakušany a pochopíte, proč je tu vlastně všude masivní turismus.
Takže Chorvatsko nikdy více? Je to fakt věcí názoru. Každý má pro dovolené své preference. Každému vyhovuje něco jiného. Snažil jsem se podat objektivní pohled někoho, kdo tam byl po 30ti letech poprvé. Ale nesnažím se podat radu, nebo posudek.
