Jak se kácí strom

Onen strom měl v průměru asi 160 cm a obvod přes 5 metrů. Zvenku se začínala objevovat houba a při silném větru ty odlámané větve a větvičky létaly už dost divoce. Musel dolů. 

Později se ukázalo že uvnitř už opravdu začínal hnít, takže oprávněně. Místní úřad v obci s tím nedělal problém. Formalita. Naopak, lidi přesvědčují aby kolem baráků co nejvíce káceli. Takže první překážka za námi. Ale co s tím dál? Podívejte se na toho obra na fotkách. Pro klid právní duše hned podotýkám, že autorem všech fotek jsem já, nebo má polovička s mým telefonem.  

Horší ale je, že kolem dokola něj vedou telefonní dráty. Jednoduché pokácení a položení na stranu nepřichází v úvahu ani jedním směrem.

Volá se odborná firma. Pán přijede, obhlídne, podrbe se pod bradou: "Ten je dobrej!" 

Chápu. Asi to moc nepůjde. "To zvládnem", dodává. A taky že zvládli. 

Uběhl půlrok a přijeli. Nejdříve tři horolezci s benzínovými řetězovými pilami zavěšenými za pasem. 

Ti vylezli nahoru a obřezali nejmenší větve. Jak jsem se dozvěděl, tak podle předpisů, ale nevím jestli dle svých interních, nebo nějaké normy, to může být maximálně do průměru 10 cm. A dole pod stromem už byla rázem zaplněná zahrada větvemi. 

A pak přijel ten hlavní aktér. 

On by spíše patřil do muzea. Ale jak mi majitel i obsluha v jednom řekli, když se o něj člověk stará .. . A fungoval perfektně! Takže jak na to? 

Aby si horolezec ušetřil trochu práce, tak se nechá tím jeřábem nejdříve vynést nahoru. Tam v některém bodě obváže kolem větve popruh a sleze trochu níže. Jeřábník mezitím ten popruh napne. Je neuvěřitelné pozorovat ty chlapy jak jsou sladění. Pokyny prsty, pohyby o centimetry. Radost pohledět. Paráda! 

A když je popruh napnut, horolezec sleze o nějaký ten decimetr níže, a dá se pilou do práce. Po pár desítkách vteřin je větev uříznutá. Malinko se zhoupne a elegantně zůstane viset na rameni jeřábu. Ani se nemusí bát, že ho nějak bouchne. Dokonalé. 

A teď už ji jen pan jeřábník - to slovo pan zdůrazňuji, protože opravdu umí, snese opatrně přes dráty a uloží na louku. Na zahradu by se totiž nevešla. Ona je velká skoro jako normální vzrostlý strom. 

A tak to jde větev za větví, kus kmene za kusem kmene.... 

Až už zbude jen ten kmen. 

Původně jsem byl s firmou dohodnut, že mi nechají na zpracování a topení jen větve a kmen odvezou. Ale pak mi bylo líto dřeva a názor jsem změnil. Pan šéf mi velmi jemně naznačil, že s tím nic nepořídím. Že s tím nehnu, nemám prostředky na jeho rozřezání nebo rozbití, a že to je nesmysl. On ten kmen taky váží pár tun. Jeřábník to odhaduje tak na sedm. Ale nakonec si to rozmyslí, prý mi ho nařezají na koláče a ať to zkusím. A kdyby se nedařilo, že jim mám za pár měsíců zavolat a oni přijedou a zlikvidují to. Fakt jsem netušil do čeho jdu. Takže další postup. 

Kmen se nejdříve nařízne. 

A několik desítek minut z něj vytéká voda. To již ukazuje, že se opravdu nejedná o zdravý strom. A pak přijde zase na řadu jeřáb a uvázání popruhů v horní části. 

Všimněte si toho drátu napravo. A porada všech zúčastněných - tří horolezců a jeřábníka u stromu. Odhadují hmotnost kmene a jestli ho jeřáb udrží a dále odhadují délku kvůli tomu drátu. Pak je v popředí vidět jeden z mnoha přihlížejících sousedů. S ním se shodujeme, že se ten kmen pod ten drát vejít nemůže. Své obavy vznesu k šéfovi. "My to odhadujeme, že by se tam vejít měl", pronáší klidně. A jde se na to. Doříznout a jeřábem položit. 

A je vymalováno. Nekecám a nepřeháním, ale k tomu drátu při pokládání fakt zbývalo tak deset centimetrů. 

Nechci zde dělat reklamu, proto nepíši co to stálo, ani jakýkoliv kontakt na tu firmu. Ale její název mě fakt rozesmál, to sem musím dát: STROMBUCH. 

A zbylý pařez je velkolepý. Počítání let, jak to hniloba uprostřed umožňuje, nás vede k závěru, že věk stromu byl asi tak 150 let. 

Když porovnáte pana souseda, jeho výšku, a vlevo na obrázku výšku toho poraženého kmene, tak pochopíte, že to není maličkost. A já se začínám rosit, protože si nedokážu představit, jak to budu likvidovat.  

Jeřáb odjel a na louce zůstalo plno. Páni horolezci mi to sice nařezali na špalky, ale věřte tomu, že na kolečku se dají odvážet po jednom. A mnoho z nich do toho kolečka musí nakládat dva lidé. Ve dvou jsme to dělali dva dny, než jsme veřejnou louku zbavili špalků i malých větví, uhrabali ji a zadusali nerovnosti po jeřábu. Měli jsme toho dost a to jsme ještě nezačali štípat, vše je jen na zahradě. 

Jeden známý když viděl louku a zahradu tak poznamenal, že takto nějak si představuje svět po válce. 

A po veliké práci, musí také přijít zasloužená odměna. Po akcích s EET tu hospody spíše nefungují, než fungují, tak holt občas musí přijít večer na řadu s přáteli ta pověstná garáž. 

Musím se přiznat, že si dokážu představit to štípání koláčů z větví, pár jsem jich už zkusil. Kalač, klíny, dodělání sekerou. Dřina, ale jde to. Nejhorší je, že to spěchá. Kdyby dřevo uschlo, tak už ho asi nikdo nikdy nenaštípá. Říkám si, že do podzimu by se to snad nějak dalo stihnout. A tak se svěřuji se svými starostmi a obavami večer kámošům v hospodě. Jsem trochu politován.

"Dáme si panáka!" velí jeden z nich. 

Padá několik piv. 

"Hele, panáka do druhé nohy," pokračuje se. A pak to přijde. 

"Tome, my ti to zítra uděláme."

Zírám. "Jak uděláte?"

"No prostě přijdem a ten kmen ti rozmlátíme."

"Jasně, to zvládnem!" přidává se druhý i když pochybuji, že ještě ví co říká. 

"A dáme si na to dva dny. Do neděle do 17 to máš hotový."

Namítám, že zítra musím vybourat staré podlahy, protože pozítří přijde jiný fachman pokládat nové. 

"Ty si dělej co chceš, my tě nepotřebujem. Jediný, co obstaráš, budou dvě basy piv a budeš je pořádně chladit". Namítám, že tu nemám auto. Tak to prý nevadí, oni si je ráno přivezou a já je jen zaplatím a dám chladit. 

"Tak to ne," namítám. "To pivo je samozřejmostí, ale já vám tu práci zaplatím."

"Tak to si to udělej sám," je mi ráznou odpovědí. "Když kámoš, tak kámoš!" A je rozhodnuto. 

Tak trochu pochybuji, že ráno budou vědět co večer říkali a tak zírám, když se před desátou skutečně oba objeví. V kárce si táhnou palice, sekyry, klíny, motorové pily a v košíku pár piv. 

"My jsme usoudili, že ani jeden z nás nemůže řídit, tak jsme doma vzali co dům dal." To vyřeším rázně. Já usoudil, že jsem večer před tím tolik nepil, beru si klíčky od jeho auta a pro piva zajíždím sám. A pak začal koncert. 

Všimněte si zbytku pilin na louce v horní části obrázku, jak je již pěkně uklizeno. Kluci jedou jak fretky. Nařezávají, bouchají do klínů, štípou. Mezitím tankují a já je naprosto spolehlivě zásobím vychlazeným lahodným chmelovým mokem. 

I z tohoto obrázku je opětovně patrné, jak obrovský ten kmen je. 

Nebo když se k němu postavím já. 

Po obědě přichází třetí z hospody a zapojuje se do koncertu další motorová pila, což práci opětovně urychluje. 

V průběhu prací začínáme i štípat. Ale pohled na velikost a množství špalků ve mně opět vzbuzuje ten dojem, že tedy do podzimu snad bude hotovo, i když toho nejhoršího snad budu zbaven. 

A za jeden den. Večer, po spotřebě dvou bas gambáčů a nějakých jednotlivých lahváčů, je vymalováno. 

Už zbývá jen to štípání. Ale začínám mít dojem, že byť za dlouhou dobu několika týdnů, spíše ale měsíců, je už v mých samostatných silách si s tím poradit. 

"Hele Tome neblbni. Zítra ti půjčím štípačku. Desetitunku," slyším opět od místního kámoše. Jsem skeptik, ale když si druhý den vyzkouším, co to umí a jak se s tím dělá, tak nestačím zírat a těžce skrývám nadšení. 

Ty koláče jsou tak velké, že je na štípačku musíme zvedat ve dvou. A ve dvou je na ní i přidržovat a štípačku obsluhovat. Nůž pomalu zajíždí do špalku, hydraulika úpí, ale pak se ozve strašná rána a špalek se rozštěpí. Jeden za druhým, pořád dál. Dva lidi a dva dny s tímto zázračným strojem a je hotovo. HOTOVO!

A už jen dohrabat zahradu. 

A u výsledku jsem se musel nechat zvěčnit osobně. Bohužel se z naší námahy asi trochu zapotil i objektiv. 

Odhadem je toho celkem tak 25 kubíků. Při dnešních cenách jasanového štípaného dřeva možná v hodnotě tak třicet tisíc korun. Ale to je naprosto irelevantní údaj. Ta radost z díla, ta legrace při tom, to se nedá vyčíslit. Tak ještě zaplachtovat. 

A už to počká do zimy, přes zimu, přes léto a pak už to bude vyschlé. A až se jednou ta zima zeptá: "Co jsi dělal v létě?". Tak to bude vypadat takto: