Cyklocesta z Milána do Prahy

Mé okolí si už myslí, že je to trochu vyšinuté. Ale kamarádi se rádi připojují. A srandy si cestou užijeme dost, a nejen té. Z kola vše vidíte rozhodně jinak než z auta. O tom to je. 

Sestava: 3 pánové téměř předdůchodového věku, syn jednoho z nich a jeho kamarád.

Plán: dojet na horských kolech z Milana do Prahy. Celkem asi 950 km, celkové převýšení (součet kopců) zhruba 11 km.

Časové rozpětí: 9 cyklodnů, jeden den zůstává v rezervě.

Termín: čtvrtek 07.06. večer odlet i s koly do Milana na letiště Malpenza. Sobota 16.06. plánovaný dojezd do Prahy ve večerních hodinách.

Výbava: netaháme stany, spacáky a karimatky. Jenom převlečení, hygienu a nejnutnější servis. Zásada je nespat pod mostem, mít postel, ale je nám jedno jakou, hlavně suchou. Takže klidně mládežnická ubytovna, nebo i **** hotel, podle toho co najdeme.

Letenky nejsou až takový problém. Do Milana létá kdeco, takže si společnosti konkurují a ceny jsou příznivé. Navíc naše letecká společnost bere kolo jako normální zavazadlo bez příplatku, pokud nepřesáhne předepsanou váhu. Takže na člověka nás to i s kolem vychází asi na 2800 Kč. Pár měsíců dopředu kupujeme a pak už se jen těšíme.

Nemá cenu pořizovat drahé obaly na kola a pak je tahat celou cestu zpět. Řešení je jiné. U svého prodejce kol si vyžádejte krabici od nového (pokud dost prodává, tak má i dost krabic). Tímto děkuji tomu svému, že nám je bez problému dal. Do té krabice se zabalí kolo a i fůra jiných věcí a krabice se pak na místě jednoduše vyhodí. Jednoduché, prosté, aspoň teoreticky.

Krabice pro jistotu zvážit, zalepit a odjezd na letiště. Tady odbavit, podat jako nadrozměrné zavazadlo, nechat se prošacovat a už se jen těšit na let. 

Po přistání v Miláně jsme sice čekali poměrně dost dlouho než se naše kola objeví na přepážce s nadrozměrnými zavazadly, ale nakonec se zadařilo. Přemýšleli jsme, kde je sestavíme, kam vyhodíme krabice. Letištní zaměstnanec nám s italským piánkem řekl, ať to uděláme klidně hned u výdeje kufrů a kartony ať dáme tamhle do kouta. Prostě italská pohoda. 

Vybalujeme a konstatujeme že jediná škoda při přepravě byl jeden ohnutý brzdový kotouč. To mechanik Bóža zvládá opravit levou zadní. Takže kola sestavujem, krabice vyhazujeme, pak se ještě musíme umýt a celé to zabere hodně přes hodinu a venku je už skoro tma. 

Zapínáme osvětlení a čeká nás prvních 7 kilometrů do hotelu nedaleko letiště. Takové malé protažení před večeří a spaním. 

Pátek 08.06. 

Dnes před sebou máme naplánovanou takovou etapu rozcvička. Má to být něco málo přes 100 km s lehkým stoupáním. Celkem získáme asi 200 metrů výšky. A přehoupneme se z Itálie do Švýcarska. Trasa nás povede přes Varese a Lugano do Bellinzony. 

Ale tady je nutno podotknout, že to bylo poprvé a naposled. Pak už jsme měli celý týden sucho. Tedy lépe řečeno totální kliku na počasí. Večer jsme třeba dojeli a spustil celonoční liják. A ráno už zase nic. Nebo jsme sledovali na radaru jak je dešťová fronta jenom pár kilometrů vedle nás a my jedeme podél ní. Tady je nutno tomu nahoře moc poděkovat.  

V Bellinzoně jsme měli dopředu přes internet objednaný malý domeček. Docela jsem byl šokován jak to funguje jednoduše a s důvěrou. Adresu jsme našli a na dveřích byly jen nalepeny dva papírky. 

Dokonce i s tou diakritikou. Dveře odemčeny, klíče žádné. Barák připravený, ustlaný, čistý. Až do příštího rána jsme nikoho z domácích nepotkali. Při odjezdu ani nebylo čím zamknout. 

Ve Švýcarsku je velmi silné národní cítění. Jejich vlaječky vidíte na každém rohu. Ale když jsme ji v domě našli i na špuntu umyvadla, tak jsem si říkal, jestli to přeci jen trochu nepřehánějí. 

Sobota 09.06. 

Dnes nás čeká královská etapa. Musíme překonat Alpy. Neplánujeme tedy žádnou kilometrovou dávku. Úkolem dne je dostat se do průsmyku San Bernardino do nadmořské výšky 2066 m.n.m. a pak na druhé straně někam dojet a ubytovat se. Před námi je to asi 50 km do kopce. Výškový rozdíl dobrých 1800 metrů. Tady se bude lámat úplně všechno, hlavně charakter :-). 

Ale je čas začít stoupat. S přibývající nadmořskou výškou se i začínají objevovat mráčky, ale není to nic dramatického. Naopak. Slunce tak nepraží a je to velmi příjemné. 

Postupně jsme se dopracovali do úrovně, kde byl ještě sníh. 

A je to tu. Vrchol!

A teď fičák dolu na druhou stranu. Naštěstí bylo mnohem tepleji, než jsme se obávali. 

Dolu jsme ujeli ještě  nějakých 15 kilometrů. V nějaké vesničce našli hotel a těšili se na zítřek. Pořád jsme bydleli hodně nad 1000 m.n.m. Nastal čas zasloužené večeře. 

Neděle 10.06. 

Pohled do navigací nám ukazuje, že máme před sebou v podstatě jen klesání. Tak po včerejších zhruba 70 km dnes uděláme hodně přes 100 (nakonec to bylo 160) abychom dohnali kilometrové manko. Cílem je dojet do rakouského Bregenzu u Bodamského jezera. Jenže tam nejde najít ubytování a tak nakonec končíme ještě o dobrých 10 km dál na ostrůvku u městečka Lindau. 

A tak jsme se postupně dopracovali k Rýnu a dali několik desítek kilometrů po jeho břehu. 

Po obou březích vedou nádherné asfaltové cyklostezky. To je sen mnoha cykloturistů - jet pořád po rovině. Ale věřte, že vás to po nějaké době přestane bavit. Je to moc fádní. Kopečky jsou sice námaha, někdy i dřina, ale je to určitě zajímavější.  Tady jsme si to zpestřili aspoň několikanásobným přejezdem hranic. Na jednom břehu je Švýcarsko, na druhém Lichtenštejnsko. A nakonec dojedete do Rakouska. 

Jsme skoro dole. Dojeli jsme na břeh Bodamského jezera. 

Pondělí 11.06. 

Říkali jsme si, že teď bez Alp to sice už nebude tak atraktivní krajina, ale zase to bude snazší terén, už skoro žádné kopce. Mýlili jsme se v obojím. Projíždíme nádhernou bavorskou krajinou a cesta jede pořád nahoru a dolu. A je to docela záhul. 

Dáváme asi 110 km a končíme jihozápadně od Augsburgu. 

Úterý 12.06. 

Cesta začíná podél malé říčky, šotolina, lesem. Není nic vidět a je to docela nuda. A tak asi největším zážitkem celého dne je průjezd centrem Augsburgu, kudy cyklostezka krásně vede. A potom setkání s bavorským mázem. To je vlastně litr piva a má to něco do sebe :-). 

Ukažme si tady něco o naší navigaci. Trasa je potřeba dopředu doma naplánovat. A doporučuji velmi dobře. Na to se dají použít specializované mapové servery. Poté je potřeba ji skutečně celou projít krok za krokem a zkontrolovat, zda někde nejsou chyby, nebo mám jiná přání a představy. Pokud ano, tak  myší prostě trasu přesunu dle svých představ. Ano, jsou to i hodiny práce.

Když je hotovo, tak se vyexportuje do .gpx souboru a tento se nahraje do telefonu. Zde je také speciální mapová aplikace a samozřejmě podrobné turistické mapy. Ty zabírají několik GB místa, takže bez paměťové karty se většinou neobejdete. Obzvláště když tím telefonem i hodně fotíte. 

Pak se telefon musí upevnit do vhodného místa na řídítka, a vyřešit dobíjení z přenosného AcuPacu. Žádný telefon vám na přímém slunci nevydrží svítit a navigovat celý den. A výsledek je na spodních dvou obrazovkách. 

Žlutý údaj vlevo nahoře: 110,5 km je vzdálenost do nejbližšího navigačního bodu na trase. Ten lze libovolně určit a mohl by klidně být až třeba v Praze. Ale proč navigovat několik set km? V žádném případě to neznamená, že se tam dojede dnes.  

Vpravo od toho: 414 m je nadmořská výška.

Pod tím: 59,7 km je dnešní ujetá vzdálenost.

Červený údaj: 529 m je nadmořská výška červeného zaměřovacího křížku na mapě. Jeho posouváním si můžete zjišťovat výšky po okolí,případně na trase a rovnou hledat i v terénu alternativy. 

Dole je výškový graf. Jedná se o výřez 6 km. Vidíte tedy jak jste stoupali (klesali) předchozí 3 km a co vás čeká následující 3 km. Jeho měřítko lze samozřejmě nastavit, každému vyhovuje něco jiného. 

Měřítko mapy je pak vlevo dole pod grafem. 

Červená šipka uprostřed ukazuje vaši polohu a směr pohybu. Modrá čára před ní je dopředu z domova naplánovaná trasa přenesená do telefonu jako .gpx soubor. Černá čára za ní je zaznamenaná již projetá trasa. 

Ta oranžová přímka - to jsem si tam jenom pro zajímavost nechal zaznamenaný let z Prahy do Milana abych viděl jak se pod tou leteckou trasou pohybujeme. 

Augsburg.  

Středa 13.06. 

Dnes to už dorazíme do Regensburgu a budeme české hranici na dosah. 

Nejdříve jedeme k Ingolstadtu, který jen tak mineme kolem předměstí. 

Krajina byla moc pěkná. Tak je potřeba natankovat nějaké palivo a vzhůru k Dunaji. Podél něj si podunajské cyklostezky také pár kilometrů užijeme. Na rozdíl od té porýnské ale tahle není pořád asfalt a nevede fádně jen podél řeky, ale zavádí vás i do lesů, vesniček, k zámkům. Určitě je pestřejší a zajímavější. 

A teď už nás čeká jen samotný Regensburg. Ubytovali jsme se uprostřed města a je čas vyrazit na procházku.  

Regenburgský most je jeden z nejstarších v Evropě. O pár století starší než Karlův v Praze. Ale nemyslíme si, že by jeho rekonstrukce byla úplně zdařilá. Působí tak nějak modernizovaně. Bohužel. 

Čtvrtek 14.06. 

Ráno se nasnídáme v kavárničce na náměstí přímo proti našemu apartmánu. Pak převléknout a start přes starý most v Regensburgu směr sever. 

Ale to jsme netušili, jaká pecka nás čeká asi po 10 kilometrech. Najedeme na starou zrušenou železniční trať a jedeme po ní několik desítek kilometrů. Sice stoupáme, ale pozvolně. Tak, jak může mašinka. Náspy se střídají se zářezy. I na malé tunely dojde. Občas jedete otevřenou krajinou, občas lesem. Fakt super. 

Poslední zahraniční zastávka je na náměstí ve Furth im Wald. Kousek od naší hranice.  

Ještě pár kilometrů a je to tu! Česká hranice. 

Ještě kousek a jsme ve Všerubech. Dnešní nocleh. 

Pátek 15.06.

Pohodový přesun do Hořovic. Nějakých 120 km. A do cíle v Praze nám na sobotu zbývá již jen asi 60 km. Bude spanilá jízda se sluníčkem.

Sobota 16.06.

V klidu a pohodě dojedem do pražského Radotína, kde se rozjedeme každý svým směrem. Za 9 cyklodnů jsme udělali zhruba 950 km. Slušná práce. Ale především nádherná práce. A úplně prvotně zábavná práce :-). 

Další mé cyklistické cestovatelské blogy najdete zde: 

https://flaska.blog.idnes.cz/?us=5528

Kdo má zájem o .gpx soubory pište na: [e-mail]