Jenže ani naši předkové, ani ti mrtví, netušili, že vlastně jedna diktatura vystřídá druhou, byť v poněkud mírnější podobě. Ti mrtví mají své hroby a je o ně vzorně staráno. Ti, co je hnali na často zbytečnou smrt, měli své pomníky a byly po právu odstraněny. Ať už se jedná o Stalina, nebo nejnověji Koněva, který se také v roce 1968 zasloužil o prodloužení naší poroby.
Ti osvoboditelé nám přinesli pracovní tábory v uranovém průmyslu, stovky k smrti odsouzených a popravených, tisíce zničených lidských životů a desetitisíce pokroucených lidských charakterů, jak lze vidět i, a nejen, zde v diskusích.
Ti osvoboditelé si nás na 40 let přisvojili, stejně jako celou část Evropy, kudy jednou prošli. A to myšlení je nepřešlo do dnes. Lživá propaganda, fanatizování jednodušších jedinců, snaha o rozvrácení společnosti, to vše u nás bohužel nachází úrodnou půdu a oni si toho jsou stále vědomi. Je vidět, že nás neberou jako osvobozené území, ale stále jako svou kořist. Tak to bylo 40 let, tak tomu krátce přestalo být v 90. letech 20. století, a tak je tomu zase dnes.
A tak je smutné, že místo toho, abychom jim ke kulatému výročí nějakým důstojným způsobem opět vyjádřili vděk a úctu, musíme se před nimi mít opět na pozoru a mít z nich stran. Je smutné, že ať už přímo kvůli nim, nebo kvůli nějakým jejich fanatickým nohsledům, musí mít policejní ochranku někteří naši lidé, kteří vyjádří svůj názor, který nevoní Moskvě. Osvoboditele by si měl člověk vážit a být mu vděčný. Místo toho se před ním máme na pozoru a bojíme se, co nám zase provede.
Osvoboditel by měl být přítel. Ale takhle se přítel nechová. Já válku nezažil a nějak přestávám mít chuť to "osvobození" jakkoliv slavit.