Chudák polský řidič kamionu

Veřejný lynč již začal. A to se ještě neprošetřilo, jestli nemohl být oslněn sluncem, jestli kamionu neselhaly brzdy, jestli neutrpěl náhodnou indispozici. 

Neprošetřilo se ještě nic, ale veřejnost už má jasno a volá po jeho hlavě. Pravděpodobně ji i dostane a řidič bude odsouzen v rozmezí 3 až 10 let nepodmíněně. A mnozí zde již tvrdí, že je to málo. Je to v několika případech kolikrát víc, než kolik dostal vrah. A rozlišujme čin úmyslný a nedbalostní.

            To ale není všechno. Ten člověk má zničený život. Pominu-li psychiku a výčitky, které ho asi budou provázet celý život (nevím jestli trápit), tak nezapomeňme na výši škody. Zatím padají čísla přes 150 milionů jenom na majetku. Nehovoří se ještě o odškodnění za ublížení na zdraví. To nepokryje žádná pojistka. A určitě to za něj ani nezaplatí jeho firma. A bude to splácet jen a jen ten řidič. Celý život. Až do konce svých dnů si bude moci koupit ledničku, ale už ne televizor. Peníze na něj bude muset odevzdat na krytí škod. Co na tom, že to nikdy nezaplatí. Nezaplatí ani pár procent celé škody. Ale život má zničený. Sice již nic nenapraví, ale hlad společnosti po trestu bude uspokojen. Neomlouvám, konstatuji. Ale myslíte si, že s takovou vyhlídkou je jeho úděl nedostatečným trestem? Ano, budete tvrdit, že má na svědomí mrtvé a zmrzačené. Ale zase opakuji – nebyl to úmysl.

            Při té příležitosti mě napadá politika našich pojišťoven. Povinné ručení za škodu způsobenou provozem motorového vozidla musí mít uzavřené ze zákona každý. Pojišťovny v základu nabízí krytí škod do 35 milionů, za příplatek pak většinou dvojnásobek, nebo výjimečně trojnásobek. Ani kdybyste si zaplatili to nejvyšší pojistné, tak v tomto případě to pojišťovna nezaplatí. A jste v tom. A pro obyčejného řidiče, navíc krátce před penzí, je jedno jestli zůstalo nad pojistné plnění nepokryto 5 nebo 50 milionů. Tak jako tak bude splácet do konce svého života a nikdy to nesplatí. A osobní bankrot mu nepomůže. Musel by splatit aspoň třetinu dluhu. Nesmysl. České dráhy se už nechaly slyšet, že po řidiči budou škodu vymáhat. To prohlášení zní velice úderně a spravedlivě, ale co si na něm proboha vezmou?

            Pak se naskýtá otázka kolik hlupáků pojišťovnám naletělo a platí vyšší pojistné než musí? Jakou myslíte, že máte pravděpodobnost, že způsobíte škodu vyšší než 35 milionů? Zákonodárce určitě dobře věděl, proč tuto hranici stanovil jako minimální pojistné plnění. Proč se pojišťovny nikde nechlubí, kolik je ročně pojistných událostí se škodou vyšší než oněch 35 milionů? Hledal jsem, nenašel jsem. Pokud sem někdo dá odkaz, budu rád. Ale takhle mi to připadá, že tento údaj pojišťovny rády tají, protože byste přišli na to, že abyste způsobili takovou škodu, tak je to asi stejně pravděpodobné jako výhra ve Sportce. A když se náhodou pojistíte na těch 105 melounů, tak jak víte, že škoda nebude třeba 110? A tak pojišťovny kasírují a kasírují … .

            Ale dokud skutečně nebude zavedeno pojistné, které pokryje jakoukoliv škodu, pak je to o ničem. Můžete si zaplatit jak chcete vysokou pojistku, ale v tomto případě by vám stejně nebyla nic platná. O zneužití se neobávám. Že by se někdo chtěl pomstít pojišťovně a způsobil úmyslně enormní škodu? Ale pak už se nejedná o nedbalost, ale o úmysl a na to jsou samozřejmě jiné paragrafy.

            Máslo na hlavě má i stát a všechny jeho organizace, které jsou v tomto případě tak chváleny a opěvovány. Tuhle jsem u Lysé nad Labem jel přes přejezd (naštěstí na kole), který blikal a blikal. Vyřídil jsem si na telefonu všechny maily, přečetl zpravodajské servery a když jsem se asi po 20 minutách začal nudit, tak jsem se pozorně rozhlédl a koleje přejel jako nejeden cyklista i motorista přede mnou. Naštěstí je zde rovná trať a je vidět do daleka na obě strany. Ale nedalo mi to a zavolal jsem na policii. Odpovědí mi bylo: „Železničáři o tom vědí a pracují na tom“. Proboha to je tedy pro ty železničáře takový problém dát k přejezdu ceduli upozorňující na poruchu?

            O pár týdnů dřív jsem v jižních Čechách zažil podobnou situaci. Tady to už ale bylo horší, protože se jednalo o frekventovaný silniční tah. Některá auta vybočila z řady a přejezd v protisměru přejela. Jiná tvrdošíjně setrvávala na svých pozicích. I zde jsem vytočil policii a situaci nahlásil. Reakce operačního důstojníka na telefonu: „Pane proboha víte kolikátý už jste kdo nám to hlásí?“ Nevěděl jsem. Ale pochopil jsem co to znamená Pomáhat a chránit.

            A co naše vláda? Na místo železničního neštěstí, kde se v tom okamžiku vědělo o dvou mrtvých, přispěchal premiér a v závěsu s ním hned několik ministrů. Jak jsem pochopil, tak se naštěstí záchranářům alespoň nepletli do práce. Že by na místě byli něco platní, to si představit nedokážu.

            O den později došlo na našich silnicích ke dvěma dopravním nehodám, kde u každé z nich byli hned na místě tři mrtví. Tam vláda neposlala ani referenta z podatelny. Tam prostě nebyly televizní kamery.

            Není to jen o tom všemi zatracovaném řidiči kamionu. Je to i o mnoha dalších lidech, kteří dělají pochybení. Můžete namítnout, že řidič neměl vjíždět na přejezd, když tam blikala červená světla. Já vám řeknu, že byste se měli bát v každé zatáčce, že vám to uklouzne, sjedete z náspu, proboříte plot fabriky, způsobíte požár a zastavíte výrobu. Na každém metru silnice se musíte bát, že vám tam vběhne dítě nebo zvíře, v každém okamžiku, že něco nedobrzdíte. Narazíte do auta před sebou, které posunete tak, že chytne, od něj začne hořet tráva v příkopu, od ní les.  Nakonec vám vyjde, že byste radši za volant neměli sedat vůbec.

            Své máslo na hlavě by si měl uvědomit každý z nás. A jsou prostě věci, které se stávají, byť jsou sebetragičtější. Totální likvidací života jednoho, nikoliv viníka, ale jednoho z viníků, ničemu nepomůžeme. A to ani do budoucna jako odstrašující příklad.