Teroristům, hlavně těm muslimským, to nandáme

Povídka o tom, jak to u nás může už za nedlouhou dobu vypadat. A o tom, že zkratkovitá řešení nemusí být ta nejlepší. 

Vlaďka zase zažadonila u maminky o zmrzlinu. "Mami, prosííím" a prosebně koulela svými nádhernými hnědými kukadly.

            "Víš dobře, že máš rýmu. Zmrzlinu opravdu nemůžeš," a dál jí za ruku vedla kolem stánků na vesnické pouti. Pomalu mířili k houpačkám.

                       Ta pouť se v té vísce na jihu Čech konala každý rok. Byla to velká událost, protože v okolních vesnicích nic takového nebylo a vždy se sem sjížděli v hojném počtu i přespolní. Na tu pouť se všichni už dlouho těšili a letos dokonce vyšlo i nádherně počasí. Byl slunný den s pár obláčky na obloze, prostě jako z čítanky. Dojem kazily jenom betonové zátarasy, které starosta musel nechat přivézt až z okresního města a které oddělovaly náměstí od průjezdní silnice. Ta byla bohužel dost frekventovaná, protože tudy mířilo hodně kamionů na nedaleký hraniční přechod do Rakouska.

            Ty zátarasy tu nikdy nebývaly, ale bohužel už i do naší země dorazil teror. Za poslední rok bylo spácháno několik atentátů právě pomocí automobilů. Vždy se jednalo o samostatně jednající muže, kteří neměli kontakty s žádnou teroristickou buňkou. Prostě jen podlehly nějaké ideologii, o které se dozvěděly povětšinou jenom z internetu. Bezpečnostní složky jsou na takovéto jednotlivce krátké. S nikým nekomunikují, nikam nejezdí, ty prostě nelze odhalit. Pak jim jednou rupne v hlavě a vlastním, půjčeným, nebo kradeným automobilem, někde vjedou do davu.  Myslí si že dělají tu jedinou správnou věc, když za sebou zanechají hodně mrtvých.

            Aby se předešlo takovýmto útokům, musel by být policista přidělen do každého auta. A ještě by musela být jistota, že náhodou tou správnou ideologií není infiltrován i ten policista.

                       Takovéto úvahy ale vůbec nezajímaly návštěvníky poutě. Od kolotoče zněla hlasitá hudba a děti vískali na točících se řetízcích ostošest. U vedlejšího stánku si rodinka pochutnávala na vynikajících uzenkách s čerstvě upečeným, ještě voňavým, chlebem. Už jenom ta popraskaná kůrka lákala svým zjevem ke stolku.

            "Mamí, tak já chci na houpačku," zažadonila opět Vlaďka. A mamka tentokrát neodmítla a šla zakoupit lístek.

            Betonové zátarasy, které teď musely být povinně u každé větší akce v celé zemi, byly často ale spíše pro smích. Osobnímu autu sice zabránit vjezdu mohly, ale před půl rokem si jeden atentátník nechal zaparkované auto přímo v centru města, tedy již za zátarasy. Jeho čin měl pak pět mrtvých a dvanáct zraněných, než se auto zaklínilo mezi sloup osvětlení a těžkou zaparkovanou maringotku a nemohlo se už dál hýbat.

            Jiný atentátník zase ukradl traktor. Ten na vysokých kolech zátarasy hravě překonal a než ho zastřelil hlídkující policista stačil zabít také pár lidí. On i ten traktor umí jezdit rychlostí 40 km/hod a to se před ním těžko utíká.

            U stánku s pivem se hlučně bavila místní omladina. Témata byla jasná. Holky a škola. Občas se ozval výbuch sborového smíchu. A každých pár minut si některý z mladíků došel pro další kelímek oblíbené desítky. U vedlejších stánků prodávaly místní usedlice své domácí výrobky. Ať už to byly zdobené perníčky, pravé místní koláče, nebo vyšívané dečky. A v uličce mezi nimi korzovaly celé rodinky s ratolestmi od kočárků po znuděné teenagery.

            S průnikem terorismu i do naší země vláda uvažovala, že by podrobila nějaké cenzuře internet. Ale odborníci vysvětlili, že je to zbytečné. Pomocí různých nástrojů si přístup na zakázané stránky najde každý, kdo jen trochu lépe umí ovládat počítač. Kromě toho tu bylo velké celospolečenské povstání, že by se jednalo o omezení svobody slova. A ti fanatici by si ke zdroji své ideologie stejně cestu nějak našli. Názor, že svobodu slova nelze nijak omezit, nakonec zvítězil.

            Svůj stánek právě otvíral pan Veselý. Byl vyhlášen tím, jak perfektně uměl připravovat bramboráky. A vzhledem k tomu, že na pouti měl svůj stánek již opravdu mnoho let, měl i privilegované postavení uprostřed návsi. Bylo jasné, že vůně jeho bramboráků bude za chvíli cítit všude a mnoha mlsným jazýčkům se už sbíhaly sliny.

            Betonové zátarasy byly postaveny tak, aby projíždějící auto nemohlo na náves zabočit. A bylo jedno, z kterého přijíždělo směru. Ale samozřejmě v nich musela být mezera, protože někudy se stánky také musely zásobovat. Proto byl vjezd řešen vlastně z protisměru. Když chtěl někdo vjet na náves, musel jet pěkných pár desítek metrů po levé straně hlavní silnice. To šlo vlastně jen tehdy, když někdo jiný v protisměru zastavil provoz.

            Toho kamionu si  nikdo vlastně nevšiml. Nejel totiž nijak rychle a stejnou rychlostí jako jiná auta prostě projížděl obcí. Ale něco na něm bylo přeci jen divného. Pomalu a nenápadně se šinul na levou stranu vozovky. Když už byl dobře za polovinou, protijedoucí osobní auto duplo na brzdy a začalo zoufale troubit. To bylo to poslední, co byl řidič schopen udělat.  Kamion nijak nereagoval a do auta přímo naboural. Odhodil ho stranou, řidič to naštěstí odnesl jenom pár odřeninami. Ale kamion se svou rovnoměrnou rychlostí stále nezadržitelně blížil do uličky mezi zátarasy a směřoval na náves.

            Jako první se ozval výkřik od stánku s plyšáky. Matka v poslední chvíli chytila svého pětiletého syna a strhla ho jen pár centimetrů od předního nárazníku kamionu, který se nezadržitelně řítil dál. Teda on nijak nezrychloval, ale tou svou padesátkou uprostřed stánků byl vlastně smrtící jedoucí bombou.

            Další přišel na řadu stojan houpaček. Kamion zachytil jeho roh a všech šest houpaček se rázem otočilo o devadesát stupňů. Vlaďka ani nepostřehla co se děje, vylétla ze své lodičky a o tři metry dál dopadla do trávy. Kácející se stojan s houpačkami jenom o půl metru minul její hlavu. Matka zoufale vykřikla a utíkala k ní. Vlaďka byla v bezvědomí.

            "Pomoc. Zavolejte sanitku!" křičela zoufalá matka a držela Vlaďku v náručí.

            To její vrstevník, malý chlapeček dopadl hůř. Přední kolo kamionu mu přejelo nohu. Ozval se strašlivý výkřik následovaný už jen hrozným dětským pláčem.

            Kamion mířil přímo na náves. Při své zběsilé cestě odhodil stánek s cukrovou vatou. Ten následně narazil do hloučku mladých lidí. Určitě způsobil několik zlomenin končetin a žeber. Jako zázrakem kamion ale ještě nikoho nepřejel. Ale to se mohlo každou vteřinou změnit. Ti, kolem kterých kamion již projel, měli absolutně jasno. Zezadu bylo vidět, že brzdová světla nesvítí. Teroristický útok jako z čítanky. Ne každý byl schopen si v mžiku sekundy uvědomit co se vlastně děje a patřičně zareagovat.

            Jinak tomu bylo u pana Veselého. Pan Veselý byl členem aktivních záloh a absolvoval pravidelně vojenská cvičení. Střelba byla i jeho koníčkem. Na střelnici chodil pravidelně a často se účastnil i různých střeleckých závodů. Pan Veselý zhodnotil situaci a vytasil zbraň.

            Vláda totiž po dlouhých úvahách a debatách a poté, co zjistila, že prostě není v moci státu uchránit obyvatelstvo před šílenými izolovanými teroristy, rozhodla, že vydávání zbrojních průkazů bude benevolentnější. Zmírnila též předpisy o nošení zbraní na veřejnosti. Zároveň upravila již starší zákony a zbraň se už mohla používat i v jiných případech, než jen k ochraně zdraví nebo majetku. A toto byl ukázkový příklad, kdy použití zbraně bylo naprosto oprávněné.

            Kamion už projel hlavní uličku se stánky. Mířil šikmo přes náves k obecnímu rybníčku. V cestě bylo ještě pár stánků, ale vypadalo to, že by je kamion mohl i minout, pokud by řidič trochu nestočil volant jejich směrem. Pan Veselý se mírně rozkročil a zamířil. Jako zkušený střelec nepotřeboval příliš mnoho času. Mířil přímo doprostřed levé části čelního skla blížícího se kamionu. Když byl asi dvacet metrů od něho zmačkl spoušť. Ohlušující rána byla slyšet i přímo u hudební aparatury u kolotoče. Čelní okno se rozsypalo a odkrylo pohled na řidiče. Výraz jeho tváře už nebylo možno rozeznat. Trefa byla přesně do hlavy mezi oči. Tělo řidiče se v tomto okamžiku sesunulo ke straně i díky kinetické energii kulky, která šla trochu ze strany. Jak řidičovo tělo dopadlo na volant, strhl celý kamion na stranu a ten nárazem do hasičské zbrojnice ukončil svou vražednou jízdu.

            Zavládlo mrtvolné ticho. I kolotočáři už vypnuli svůj rámus. Lidé se pomalu vzpamatovávali ze šoku. Z několika míst se ozýval nářek. Ale bylo to spíše ze šoku, než kvůli zraněním. Ty následky mohly být fatální, ale dopadlo to relativně dobře. První se vzpamatoval Lojza z vedlejší vesnice a začal dojatě panu Veselému děkovat. Za chvíli se postupně přidávali další. Stal se hrdinou dne.

            O několik dní později na policejní služebně.

            "Franto, tak co ta domovní prohlídka u toho mrtvého řidiče?" ptal se okresní velitel protiteroristického oddělení svého podřízeného.

            "Pane majore, je to divné, ale vůbec nic. Asi nám něco uniká. Žádné knihy, náboženské texty, nic. Prohrabali jsme i uhlí ve sklepě, rozebrali odpadní potrubí na záchodě, nikde nic. Ten muž pracoval u té firmy již 15 let jako řidič a nikdy neměl žádný problém. Zaměstnavatel si ho jenom chválil. Nikdo si nikdy nevšiml, že by se choval nějak divně nebo vedl nějaké podezřelé úvahy. Prostě čistý jak lilie. Probrali jsme i jeho telefonáty za poslední rok. Jenom práce a příbuzní. Ani v příbuzenstvu není žádná závadová osoba, ale ještě to hlouběji proberem. Naši experti rozebrali doma jeho notebook, pátrali i po smazaných souborech. Taky nic. Vůbec nic. A to jsou si jisti, že ten počítač nebyl minimálně poslední rok nijak přemazáván nebo formátován. Prostě nemáme sebemenší stopu ani náznak".

            Velitel si zamnul bradu. To je fakt divný. Že by se nám tu objevovalo něco nového?

            "Co pitevní zpráva?"

            "Tady je. Zrovna dorazila," hlásil kapitán Sýkora a podával jí veliteli.

            "Smrt nastala okamžitě po zásahu kulkou do oblasti nosu. Kulka proletěla mozkem a zaryla se do opěrky hlavy. Řidič neměl v těle alkohol ani jiné toxické látky. V době smrti byl řidič v bezvědomí. Krátce před zásahem střelou došlo k malé mozkové příhodě, která zablokovala motorickou část mozku a způsobila strnulost těla a křečovité svírání volantu. Lékařská pomoc, která by dorazila do třiceti minut po této příhodě, mohla řidiči nejen zachránit život, ale s největší pravděpodobností by ani neměl žádné trvalé následky." 

******************************

Jiné mé povídky jsou zde.