Okolo Slovinska na kolech

Bláznovství? Byla první myšlenka. Neblbni, víš jak je Slovinsko malé? Děl Luděk a bylo rozhodnuto. Tak úplně malí zase nejsou, ale hlavně jsou kopcovití. O to to bylo hezčí. 

Den nultý

Vlastně ten den byl už asi dva týdny dopředu, kdy jsme při prodlouženém cyklovýletu po Českém lese museli vyzkoušet, jestli se vejde pět poněkud rozměrnějších chlapů do auta a vydrží v něm i více hodin, k tomu bagáž na týden a to včetně předních kol a sedel do kufru, ale hlavně pět kol na střechu. Byla to trochu věda, ale zadařilo se.

A tak se v pátek 2. června odpoledne kompletně skládáme a smrskáváme a razíme přes Rakousko směr Slovinsko. Logistika byla jasná. V severozápadním cípu Slovinska jsme přespali, dohodli s majitelem, že tam necháme týden stát auto, a během toho týdne objedeme na kolech Slovinsko, pak zase naposled přespíme, naložíme zase vše do auta a vyrazíme domů. Žádný problém, tedy zdánlivě. Ale to až při odjezdu.

Den první

Objezd byl naplánován ve směru hodinových ručiček. Hned zpočátku házíme vrchnímu plánovači jeho itinerář na hlavu. Jezdili bychom po kopcích nahoru a dolů a moc daleko bychom se neposunuli. Místo toho dáváme přednost údolní jízdě podél řeky. Posun je výrazně rychlejší, a podle všeho nejsme ani ochuzeni o nádherné vyhlídky.

Začínáme z vesnice Visoko, kde zanecháváme naše plechové přibližovadlo a jedeme směr východní. Začátek je super. Vítr v zádech, tak to sviští.

Nakonec usuzujeme, že až do Mariboru nedojedeme a nocujeme v Slovenske Bistrici. Aby bylo jasno - netaháme stany ani karimatky. Zásadně spíme pod střechou. Tedy odpoledne někdy kolem čtvrté, páté, uděláme jednu z mnoha zastávek v nějaké hospůdce, stanovíme že ujedeme ještě nějaký ten kilometr a na internetu v cílové destinaci hledáme ubytování. Principielně je nám jedno, jestli spíme v ubytovně, nebo **** hotelu. Hlavní je postel a střecha nad hlavou. A samozřejmě hospoda v blízkosti. Denní výkon se musí dohnat přísunem tekutin. V daném případě nejlépe slovinským pivem Laško. V hospodách stojí kolem 2 € a s tím se dá žít. A přeci jen po 133 km za první den je potřeba dotankovat, to snad uzná každý.

Den druhý

Ráno to dotahujeme do Mariboru. Krásné městečko. Tak hned první tankovací pauza přímo na náměstí.

U města Ormož překračujeme na chvíli hranici do Chorvatska. A nestačíme se divit. Když na kolech profrčíme celnici (už jen ten fakt, že tam stojí a je obsazená nás udivuje) tak najednou vyběhne uniforma začne křičet STOP! STOP! A už to jede. Občanky, lustrování počítačem, žádné úsměvy, vše naprosto komisně. Tomu jsme už odvykli. Ale nejlepší je, že toto nám provádí na odjezdu ze Slovinska slovinský úředník. Bereme občanky do ruky a podáváme je úředníkovi chorvatskému, který sedí o metr(!) vedle a provádí úplně totéž.

O to větší je naše překvapení, když se asi po 15 km do Slovinska vracíme a jediné, čeho si všimneme, je celkem nenápadná cedulka u cesty.

Dnes nocujeme v horách, na samotě. Proto si pro jistotu kupujeme plechovková piva do batohu na večer. Jako vždy jsme vedle. Domácí nás vítají nejen vynikající palačinkou, ale i několika džbány vína. Kdo by pak pil ještě pivo? Když se večer loučíme, oni odjíždí domů se slovy ať jim ráno necháme klíče od baráku ve schránce. A je to.

Den třetí

Dnešní den se budeme dost pohybovat podél slovinsko-chorvatské hranice. A tak zíráme jak telata. Ostnáč! Ano, je to tak. Není to sice tak brutální, jako tomu bývalo u nás. Ale podél celé hranice jsou role žiletkového drátu. Nebo aspoň hodně neprostupné křoví s kopřivami. Ale velká část je naprosto luxusní cyklostezka. Asfaltový pás, rozdělený čarou, pravidelně odpočívadla. Jak silnice. Ale jen pro kola. Peníze EU zabraly.

Je všední den a tak když si vystoupáme k jednomu z mnoha hradů cestou, tak neodoláme a že se podíváme na výhled. A teď to přišlo. Dveře na nádvoří otevřené, tak vjedeme. Náhle vyběhne kastelán. Velmi přátelsky, že má otevřeno jen o víkendech, ale když už jsme tady, tak začne. Soukromá prohlídka interiérů, které běžně nejsou přístupné, ale hlavně návštěva sklepů s mnoha certifikáty vína, prý nejlepšího ve Slovinsku a samozřejmě degustace mnoha vzorků. Vše jen pro nás čtyři. Nejmladší člen vypadá trochu unaveně, tak se natahuje nahoře na nádvoří.

S těmi historickými koly jsme se prostě zvěčnit museli. 

Vylézáme ze sklípku, sedáme na kola a ... už je to tady. Klasika všech klasik. Vínko, teplotní šok a Martin ještě v hradní bráně pokládá kolo na zem, i se sebou samým. Nejdříve úlek, pak zjištění že se mu nic nestalo a už jen totální smích. Odneslo to jen kolo. Tedy relativně. Uráží si vnější zrcátko. Ono jeho kolo stejně připomíná vánoční stromek, jak ho má ověšené vším možným, tak o jedno cinkrlátko míň není nijak na škodu.

Den zakončujeme v Brežici. Dopředu si objednáme hotel se sprchou a WC na chodbě. Majitel nás uvítá se slovy, že nám dá pokoje s vlastním sociálním zařízením a s balkonem za stejnou cenu a my mu za to na oplátku dáme kladné hodnocení na bookingu. Hm. Ale pokoje jsou plesnivé, okna se rozpadají, hrůza. Nedivím se, že ve dvoupatrovém hotelu je kromě nás už jen jeden člověk. A teď babo raď, co mu napsat za hodnocení? Řeším to zbaběle, nepíšu hodnocení žádné.

Bóža po ubytování konstatuje první ztrátu. V předchozím ubytování zapomněl své civilní kalhoty. Je docela směšná představa, jak jde večer do hospody ve slipech. Na kolech přeci jen opravdu náhradní věci s sebou netaháme. Naštěstí ale Ondra ano a tak ho zachrańuje výpůjčkou ze svého batohu.

300 m vzdálená restaurace neměla chybu. Hlavně i proto že měli točeného Kozla. Přeci jen, domácí odpustí, ale Laško na naše piva opravdu nemá.

Den čtvrtý

Trochu napřimujeme původní plán. A to z toho důvodu, že se chceme dostat k moři. Byla by škoda nesmočit aspoň kotníky. Na to nakonec z důvodu teploty jak vzduchu, tak vody, nedošlo, ale k moři jsme se o den později dostali. A dnešní den byl takový zajímavý. Stále držíme denní minimum 100km. Podotýkám, že s plnou polní. Tedy sice netaháme stany, spacáky a karimatky. Ale náhradní oblečení, večerní civil, pláštěnky, hygienu, to vše hezkých pár kilogramů vydá. A celý den jedeme jenom tak lehce zvlněně, abychom na závěr vystoupali z 200 do 800 metrů na spaní.

A tento den nás to poprvé potkalo. Ale s tím bylo nutno počítat. Déšť. Takže balíme batohy do krytů a sebe do pláštěnek. Pohyb se zpomalí a tak do cíle skutečně dorážíme skoro na hranici tmy. Tedy až kolem deváté hodiny. Nejlepší je, že dívčina o nás neví. To se stává, když si na internetu zablokujete ubytování třeba i jen pár minut před příjezdem. Každý nesleduje internet nepřetržitě. Na to jsme zvyklí. Je zábavné pak vždycky sledovat ty překvapené reakce, když se náhle zjevíme. A tentokrát ještě mokří a tudíž nepříliš vzhlední. Horší je, že dívčina má skutečně velmi těžké problémy se zacházením s elektronickou pokladnou a zadáním ceny jiné, než má v ceníku, který se odlišuje od cen na internetu. Prostě EET ve slovinském podání. A tak se do sprchy dostáváme až kolem desáté. Naštěstí je ve vesnici pizzerie, která má otevřeno do půlnoci, a ani po této hodině se nás majitelka nesnaží nijak vystrnadit. Opět příjemný večer.

Den pátý

Tak dnes! Dnes dorazíme k moři. Zvolili jsme Terst. Abychom si také trochu osvěžili loňské putování. Ale ještě jsme netušili, že cesta bude dosti trnitá.

Terst je sice nádherné město, ale nic pro cyklisty. Je hodně kopcovité, ale především ten provoz. Po těch několika dnech strávených v horách, mezi vinicemi, zvířátky, v klidu, toho máme za chvíli plný kecky. Bylo rozhodnuto, že pojedeme podél pobřeží na sever a určitě někde u vody pár kilometrů za Terstem najdeme nějaké ubytování na blind. Chyba lávky. Ani náhodou. Za prvé moc hotelů tam kupodivu není, a když už jsou, tak jsou beznadějně obsazené. Tak asi 10km za Terstem saháme k osvědčené metodě a pomáhá internet. Jak to dopadlo? Vracíme se do Terstu. Ale aspoň to splnilo účel a i dnes, pátý den po sobě, překonáváme hranici 100 km. Ale překvapení není konec.

Přijíždíme k zablokovanému ubytování a nikde nic. Na udané adrese stojí barák, který nejeví známky života, dveře pevně zabedněné a navíc vypadající spíše na středověk. V oknech žádné záclonky, žádné světlo. Kontrolujeme na mobilech nezávisle na sobě objednávku a adresu. Vše sedí. Tak telefonujeme na v rezervaci udaná čísla. Nikdo to nebere. Obcházíme i sousední baráky. Nikde nic. A tady už přestává sranda. Večer je na krku, ale především bouřka na dohled a vítr se už zvedá.

Naštěstí si benjamínek výpravy - Ondra - všímá napůl schovaného zvonku u dveří. Zvoníme a - nestačíme se divit.  Středověké dveře se otevřou, přivítá nás velmi příjemná italka a za dveřmi je úplně jiný svět. Vše nádherné, luxusní, čisté. Dostáváme k dispozici vlastně dva byty, každý v jiném patře. Ráno nám paní před odchodem do práce nakoupí čerstvé pečivo a její manžel osobně připraví snídani. Jedno z našich nejlepších ubytování. Někdo nám někdy říkal, že to je vše kvůli mafii. Zvenku to musí vypadat chudě a uboze a co je vevnitř už nikdo nevidí. Nevím.

V každém případě je už dost pozdě, tak vyrážíme do okolí a najdeme jen jednu otevřenou Pizzerii. Ale nikoliv restauraci, nýbrž bistro s odvozem do ruky. Bouře udeří naplno. Tak se dohodneme s majitelem že to sníme u něj. Vykupujeme všechna plechovková piva, která má, a trávíme večeři na stojáka přímo u pece. Když se s majitelem trochu bavím mou lámanou italštinou o tom co jsme zač a co tu pohledáváme, tak mě pochválí, že mluvím pěkně italsky. Tak mu odpovím svým oblíbeným vtípkem, že on taky a ledy jsou prolomeny a jsme nejlepší kámoši.

Den šestý

Po vynikající snídani s úlevou opouštíme městskou aglomeraci Terstu. Předpověď už je opět hvězdná, déšť by už v následujících dnech přijít neměl. Stoupáme od moře a užíváme si nádherné výhledy na terstskou zátoku. A pak už vzhůru na sever zpátky do Slovinska, do Nové Gorice.

Volíme cestu přes hory. Dole údolím podél řeky jsme jeli loni a víme, že je to opět nádherná cyklostezka. Ale chceme něco nového. A samozřejmě rozhledy. Ostatně dnes to bude doslova a do písmene vrcholová etapa.

Dnes vystoupáme z nulové výšky od moře až do 1173 m.n.m. Skutečně královská etapa.

A když lopotně dosáhneme vrcholu, tak je večer už na spadnutí. Užíváme si nádherný západ slunce. Před námi je už jen sladká odměna za několikahodinový výstup. Posledních 10 km a spadneme z 1173 metrů do asi 200. Jinými slovy asi 100 metrů na kilometr. Oblékáme se a jdeme na to. To je fičák! Upřímně řečeno ale co je moc, to je moc. Postupně mi už tuhnou prsty na brzdách. A už mě to až tak netěší. Když vezmu ještě zátěž našich kol, tak je až s podivem že to všem kolům brzdy bez úhony přečkaly.

A dole již standardní program. Ubytování, sprchování, papání, bumbání.

Den sedmý

Máme za sebou šest dnů a ujetých 670 km. Teď už to bude do cíle asi 150, takže zvolníme tempo. Jinými slovy už nastane jen tzv. spanilá jízda. Ale čeká nás zpestření v podobě jízdy vláčkem skrz horský masív u Podbrda.

Za vláčkem trochu zakufrujeme, když na mapě považuji vedení vysokého napětí za lávku přes řeku. Pohled na dráty nás ujišťuje že tudy se přes tok opravdu nedostaneme. Takže zpět a jinudy. Ale nakonec se dostáváme k jezeru Bled, kde nejdříve posedíme a pak se nedaleko ubytujeme. Fakt nádhera.

Den osmý

Poslední bitva vzplála, kdybych měl parafrázovat. Ale dnes už to bude opravdu o ničem. Jen ta spanilá jízda. Žádná stovka. Ale zase nejsme nějaké slabé baby, tak místo posunu podél řeky si do cesty přeci jen dva hřebeny vložíme. Sice to už není oněch skoro 1200 m, ale do 700 se stejně z dvou set dostaneme.

Během dne překonáváme 800. km na kole. Takže bude splněno. Osm dnů putování s minimem 100 km denně. Bude dokonce překročeno.

A jsme tu. Jsme v cíli. Jsme zase u auta a u našeho prvního ubytování. Výjimečně brzo, již kolem páté odpolední. Dnes bude brzká a dlouhá hospoda, říkáme si. To ještě netušíme, co nás čeká, jak jsem naznačil již na začátku.

Vzhledem k dostatku času rozhodujeme, že kola dáme na střechu auta hned, ať se ráno nezdržujeme. Tady se zlodějny v noci bát nemusíme. Martin mačká dálkový otvírač auta... a nic. Prostě žádná reakce. Vůbec nic. Martin bohužel s sebou netahá takovou zbytečnost, jako je mechanický klíč a auto má vybitou baterku. Úplně. Později zjišťujeme, že jsme nechali svítit stropní světlo kufru. Auto je ale elektronicky dokonale zabezpečeno. Všechny zámky jsou perfektně zaklaplé a bez proudu nepovolí. Auto je dokonalý trezor. Nejde nic dělat. Konečná.

Řešení? Krumpáč. Ano, je to tak. Ale nikoliv rozbití okénka, protože ani zevnitř nelze auto klikou otevřít, nýbrž vypáčení růžku dveří, kudy se dovnitř prostrčí drát, jímž se otevře víko motoru, tím se dostaneme k baterii, kterou nám místní ochotně z druhého auta nabijí na takovou hodnotu, že lze po pár minutách auto otevřít a po dalších asi deseti minutách dokonce nastartovat. Je vyhráno. Celé to ale trvalo asi dvě hodiny a kupodivu to nakonec odneslo jen těsnění u dveří.

Nakonec po dohodě s místními necháme auto s nastartovaným motorem a odcházíme do hospody. A ráno už domů.

Co říci na shrnutí? Slovinsko má nádhernou krajinu. Vybere si každý. Hory, vinice, voda, města. Skoro každý mluví anglicky. A dobře. Proti nám jsou vůči cyklistům velmi ohleduplní řidiči. Za celý týden na nás jen jeden člověk zanadával a to musím dodat že oprávněně. Jeli jsme po silnici a nevšimli si že vedle je cyklostezka. Lidé jsou strašně milí a ochotní. A to taky vlastně bez výjimky.

Za osm dnů jsme najeli asi 830 km. Byli jsme až u moře a naopak ve výšce skoro 1200 metrů nad mořem. Nastoupali jsme celkem přes deset kilometrů. Tak to taky dává průměrně kilometr na den. A přesto přese všechno jsem kilo přibral. Prostě jsme se pravidelně na zastávkách a večer náležitě, dostatečně a bez omezení odměňovali.

Všechny fotky jsou dělány výhradně mobily. Mějte prosím shovívavost k jejich kvalitě. 

PS: zájemci o .gpx soubory jednotlivých dní pište na: [e-mail]