Byl jsem tam, u Anděla

Reportáž skoropadesátníka od Anděla. Tentokrát nikoliv o vejcích, ale o davu kolem.

         Musím se přiznat, že nabubřelost předsedy socanů mi už mnoho let zvedá adrenalin i žaludek. A původně jsem pojal úmysl jít si také k Andělu zaházet. Chtěl jsem nasadit rajčata, přeci jen na rudý mozek patří rudá zelenina. Nakonec jsem si to rozmyslel, ochranka by mi mohla rajčata v tašce rozmačkat a svou zánovní kabelu se mi obětovat nechtělo.

            Blížím se tramvají č. 7 k Andělu. Na tyči připevněný karton s nápisem „Nechci KSČSSD“ vykukoval z řady cestujících v přední části vozu. Usoudil jsem, že to bude asi parta mladých lidí, ke kterým bych se mohl připojit. Přichází zastávka Anděl a vystupujeme a co nevidím – transparent nesla opravdu drobná dívenka, puberťačka. A šla sama. Nikde žádní kamarádi, známí, nic. Sama neohroženě zamířila k bouřícímu davu, o kterém ještě nemohla mít tušení, jak je naladěn. To má být ta organizovaná bojůvka ODS? Pane Paroubek, pokud uvěřím že úmyslně nelžete, tak pak už zbývá jen jediné. Vůbec nechápete.

            Nechápete, že za dvacet let nikdo nevzbudil takové negativní emoce jako vy. A že politických kandidátů na toto byly mraky. Vůbec nechápete, že můžete mít taky odpůrce, kteří nejsou nadšeni vašimi myšlenkami a činy. A ti odpůrci nemají narozdíl od vás za zády hromady novinářů, kterým vy můžete sdělit kdykoliv cokoliv. Oni se ostatní lidé také chtějí nějak vyjádřit a moc možností nemají. Zkuste pochopit, proč se tak chtějí vyjadřovat zrovna ve vaší blízkosti.

            Ale zpět k davu. Co jsem viděl byla vlastně předvolební agitace naruby. Atmosféra byla tak bouřlivá, že ojedinělé oranžové dresy se měly spíše bát. Tady jsem obdivoval vedení ČSSD, že na to podium vůbec vylezlo. To zase všechna čest. Sprška vajec nebyla. Byla nepřetržitá dvacetiminutová kanonáda. Ale o tom psát nechci.

            Stojím v davu blízko výlezu z metra. Pokaždé když přijede vlak, jezdící schody vyplivnou davy lidí, kteří nemohou nikam projít. Tlačenice houstne. Ještě že ty rajčata nemám, v tašce by již byla kaše. Od metra se najednou prodírá bývalý ministr zahraničí Kavan (u STB označovaný Kato). Vedle mě stojící mohutný asi třicátník se na něj podívá a prohodí“ „To jsme to dopracovali co pane Kavan“. Úsměv a odpověď: „To teda jo“. Nevím co si o tom mám myslet. Slušný rozhovor dvou slušných lidí? Nasazená ochranka v davu? Ta otázka je bez odpovědi. Kato mi mizí z dohledu.

            Neslyším o čem hovoří politici ČSSD na podiu. Dav je tak hlučný, že bez problému překřičí i mnohasetwattovou aparaturu. Křičím taky a zvoním klíči. Je vidět, že už dvacet let jsem na žádné demonstraci nebyl. Po několika slovech se dávivě zakuckávám. Chybí mi trénink ve řvaní. Zkouším to několikrát, pokaždé se stejným výsledkem.

            Vajíčka stále létají. Ze všech směrů a vzdáleností. Ty ze zadních řad nedoletí k cíli a padají do davu před podiem. Těm lidem to nezávidím. Netušíte odkud to zezadu přijde. Později se dozvídám, že tam právě byli shromážděni sympatizanti ČSSD. Budou mít dost důvodů mluvit o agresorech z ODS, ale oni určitě cílem nebyli.

            Davem vlečou čtyři policajti mladého člověka. Ten má zvednuté ruce a křičí „Já se nebráním, nic nedělám“. Jeden ho drží kravatou pod krkem a vláčí ho k metru. Další tři dělají prostor v davu. Nevím, co provedl ten člověk před tím, ale zákrok je jednoznačně neadekvátní. Konečně přichází můj mobil k akci, natáčím video. Ale asi z těch snímků moc rozpoznat nepůjde, určitě ne služební čísla policistů.

            Jeden z největších transparentů hlásá: „Studenti ČVUT nevolí Paroubka“. Jako absolventa ČVUT mě to těší. Jsme ze stejného těsta. Ale nejvyšší socan zase nepochopil. Jedna z jeho reakcí je: „vy ještě dorostete“. To jsem slyšel už v roce 1989 od nejvyššího pražského komunisty Štěpána. Na mítinku v ČKD ho pak vypískali se slovy „nejsme děti“. No tak jsem ještě nedorostl. Vzhledem k mému věku se mi to už asi nepodaří.

            Davem se prodírají dva mladíci v oranžových tričkách s transparentem „Nenecháme se ODStrašit“. Transparent je již potrhaný. S tím nesouhlasím, ale vzdávám hold jejich akci. Nikdo si jich ale nevšímá, kromě pár novinářů. Ostatní dále pískají a skandují.

            Mítink končí, dav se rozchází. Metro je pro změnu uzavřené. Nevím v kterém okamžiku to někoho napadlo, ale udělal to rozumně. Teď by bylo zase rozumné ho otevřít jenom pro nástup. Prostě pustit jezdící schody pouze směrem dolů. Neděje se tak. Někteří jedinci bouchají na skleněné dveře. Ale to je chyba. Zastaví se a lidé vzadu netušící, že vstup do metra je zavřený, tlačí a tlačí. V tom rámusu pak hlášení z amplionů dopravního podniku působí jak tichý šepot člověka bez hlasivek. A tak nechtěně musím zamířit kolem oranžového autobusu na druhý konec bloku.

            Srocení zde pokračuje. „Kam ho schovali? Že by do té sanitky?“ ptá se kdosi v davu. Šlapu po rozbitých vajíčkách. Celý chodník je vlastně jedna kaše. Na lavičku usedá statný mladík v oranžovém triku. Vytahuje balíček ubrousků a čistí si vše možné. V tomto stavu by ho do tramvaje asi nepustili. A jeho náčelnictvo už v limuzínách odjelo. Na něj místo nezbylo. Je mi ho líto.

            Velkým zklamáním je pro mě vyjádření našeho prezidenta, že jde o přímé ohrožení demokracie. Já ho chápu. On si své mítinky na náměstích v devadesátých letech taky prodělal. A ví, že to není snadné. Ale pro mě je ohrožení demokracie něco jiného. Pokud se kdekdo vyjadřuje k čemukoliv pod podmínkou zachování anonymity, protože se bojí odvety sociální demokracie po vyhraných volbách, případně na krajské úrovni, tak to je pro mě ohrožení demokracie.

            Ne, ne, to není správná cesta. Ale kdo seje vítr ... . Když jsem tedy ještě nedorostl, jak jsem slyšel z úst hubnuvšího sexymozku, tak budu jako malý kluk pořád křičet: „já si nezačal“. Pane Paroubku pochopte to už konečně, kdo tohle všechno vyprovokoval a kdo stál na počátku.