karma

Děkuji a . Přiznávám: sám jsem tu ponižující buzeraci dobrovolně nepodstoupil, neb jsem usoudil, že při takovém množství příbuzných (včetně bratra), kteří v období po roce 1968 odešli na Západ, bych stejně neměl šanci. Na Západě jsem byl poprvé až na jaře 1990.

Na druhou stranu, aspoň jste měl co napsat do dotazníku.

Když jsem vyplňoval žádost o výjezdní doložku, narazil jsem na dotazy týkající se údajů o navštívených osobách. Tak jsem tam poctivě napsal jméno a příjmení i adresu kamaráda, se kterým jsem si psal. Chtěli vědět také jeho datum narození. I to jsem zjistil. Jako zaměstnání jsem uvedl prodavač, přestože jsem věděl, že mu ta malá cukrárnička patří a je tedy kapitalista.

A pak jsem narazil na otázku: "Žije jmenovaný v zahraničí se souhlasem československých úřadů?" Co jsem tam měl napsat? Nenapsal jsem nic a kupodivu ten policajt, který se mnou pak asi pět minut hovořil, to nepožadoval.

Máte samozřejmě pravdu a karmu, pane Flaško.

Jen chci poznamenat, že příspěvky blogerů pana Hermánka a diskutujícího pana Řezníka již dlouhodobě postrádají onu základní hodnotu - a tou je smysluplný obsah sdělení.

Tím ovšem něco říkáte o své schopnosti přečíst jednoduchý český text o délce maximálně 1000 znaků. Tím bych se nechlubil.

karma

Pana Hermánka nelze brát vážně. Ten ve svých propagandistických ódách na život v ČSSR a nekritickém obdivu k socialismu neváhá zacházet hodně daleko. To je takový náš "melancholik", který je schopen s povděkem kvitovat i fakt, že kožená bunda se dala v pohodě ušít z několika desítek párů rukavic

Znáte to, princezna se zlatou hvězdou na čele. Ta uměla ušít dokonce kožich z myších kožíšků.

Pamatuji, jak tenkrát Jakeš hlásal, že kohokoli, kdo je bezúhonný, nejen že pustí za hranice, ale dokonce ho republika vybaví devizami, aby tam nevypadal, jako chudák

žádal jsem a dostal v 1989...co popisujete se zakládá na pravdě, jen výpis z rejstříků trestů jsem nepotřeboval, respektive si už nevybavuji, jestli jsem byl o něj někde žádat (možná si ho v té době pasovka obstarala sama)

v roce 1989 již byly o něco jiné možnosti.

Já jsem v roce 1988 strávil dovolenou v Itálii. O devizový příslib jsem žádat nemusel, měl jsem zvací dopis, ve kterém se moji přátelé zaručili, že mě tam budou po dva týdny živit a hradit veškeré náklady spojené s mou cestou a pobytem.

Ale to úřadování s žádostí o výjezdní doložku jsem absolvoval taky.

Ano, žádost o devizák se podávala do konce ledna. A čekání na pasovém s vyplněným formulářem zabralo někdy i půl dne, aby se pak ovčan dověděl, že jakousi kolonku vypsal číslicí a ne slovem a "Támle si vemte papír a vypište to znovu" což znamenalo když ne nové kolečko razítek, tak minimálně další půldenní frontu. Jo, a taky člověk musel uvést všecky příbůzné, které v nesocialistických zemích má pod sankcí odmítnutí žádosti při zamlčení někoho z nich.

A po návratu povinná návštěva Oddělení pro zvláštní úkoly a výslech, s kým jsem se setkal, se zvláštním důrazem na emigranty.