Ta zmije je opravdu pěkně zbarvená. Nejspíš se jedná o poměrně nezvyklou červenou formu. To jste měl tedy kliku.

Už druhý blog za který dávám palec.

Nejvíc zmijí najednou jsem viděl na vojně. Na Šumavě tehdejší VVP Dobrá Voda. Konkrétně "Hadí kopec" nedaleko Vysokých Lávek. Byly jich tam opravdu stovky. Nejen zmijí tedy, i užovek.

Blízká setkání mám za sebou také, třeba i na mé chalupě, přímo na dvorku pod květináčem. Krásná zmije tak 50cm, podchlazená, takže nebyl problém ji odnést do bezpečí. Jeden rok jsem měl na kompostu i hnízdo užovek.

Máte pravdu, při běžném pohybu v přírodě máte šanci vidět dost nepatrnou. V podstatě jsem ji viděl jen jednou, to jsem na ni málem šlápl, zahlédl jsem ji ve vysoké trávě až v posledním zlomku sekundy. Myslím, že se lekla ještě víc než já.

Osobně jsem užovku - myslím tváří v tvář - v životě neviděl. Ale se zmijemi jsem se jednou setkal. A upřímně řečeno, docela jsem se bál. Bylo to v Posázaví, v létě, já byl na houbách, na jedné mítině, do jejíhož středu jsem se dostal aniž bych nezaregistroval jediného hada. A pak jsem se rozhlédl a těch zmijí kolem mne byly desítky. Byly úplně všude. Od půl metru do metru... já nechápu, jak jsem se doprostředka té mítiny vlastně dostal. V podstatě nebylo možno šlápnout někam, kde by nebyly. Bylo to někde u Českého Šternberku (Posázaví), kilometry daleko od jakékoli civilizace, mobily neexistovaly. Velmi opatrně jsem ze země sebral kus klacku, protože ano, zmije je plachá, prohraboval jsem jím pak půdu před sebou a ti hadi zdrhali. Naštěstí - protože kousnutí jednoho by můj organismus asi dal, ale kdyby těch kousanců bylo víc, patrně bych se s touto zkušeností nesvěřil.

Užovku jsem jednou chytil na rybářský prut.

Zasloužená karma

Zmije a sršni...

Většina lidí se jich bojí předem a představuje si je jako nějaké zákeřné lovce lidí, co někde čekají, až půjdeme kolem. Přitom způsobem života a obstaráváním obživy se s nima míjíme. A může to být krásné setkání, když my jim dáme pokoj a jsme dostatečně klidní, a oni nám to oplatí a sami se nám klidí z cesty.

Ve školce jsme nachytali docela velkou zmiji na chodníku, zvědavě ji obklopili a přivolali "tetu učitelku", naštěstí nás nenapadlo ji nějak dráždit,. "Teta" nás instruovala, ať si hada nevšímáme a jdeme pryč, načež ta hadice se pak sama zdekovala plotem do zahrady. U Nelahozevsi jsem viděl zmiji plavat v jezírku - a v Jugošce při tůrách na Biokovu, tam ty potvory padaly samy ze stromů, jak přezrálé ovoce, což nebylo zrovna dvakrát příjemné...