Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na každou svini se vaří voda

10. 08. 2016 8:11:27
Povídka o tom, jak i malé děti mohou narazit na neúprosnou realitu života. I o tom, že vlastně nikdo není nedotknutelný.

Libor si právě došněroval kopačky. Na ten trénink se těšil jako málokdy před tím. Hrál fotbal za žáky již několik let, ale ještě nikdy nebyli tak blízko vysněnému postupu. Letos se jim skutečně zadařilo a v posledním kole už jim stačila jen výhra nad papírově dost slabým soupeřem a bude dokonáno. Remíza nestačila. Jako třešnička na dortu před startem nového ročníku by je čekal ještě prázdninový turnaj v Portugalsku.

Všichni v kabině si to uvědomovali a poslední dobou skutečně poctivě trénovali a dřeli. Sám trenér z toho byl překvapen, jak svědomitě k tomu ti předpuberťáci přistupují.

"Tak jdeme?" houkl Libor na Honzu a oba společně s dalšími kluky vyběhli na trávník.

"Rozběhejte se, dáme si dvě kolečka," zavelel trenér.

Pan Roubný trénoval tyhle malé kluky už mnoho let. Pracoval v místní továrně a věnoval se svému koníčku - trénování fotbalu - čistě dobrovolně po odpoledních. Byl takový místní patriot a měl prostě ten sport a kluky rád. Vychoval už mnoho generací fotbalistů, někteří z nich se dostali až do druhé ligy. Ale u svého žákovského mužstva to nikdy nedotáhl tak blízko postupu do vyšší soutěže. V téhle letošní partičce byla taková jiskra. Všichni kluci hráli fotbal s nadšením, to bylo již dříve. Ale tihle tomu přidávali i srdce. Bylo to na nich znát.

Cítil, že tu něco zraje. Že nejen z jednotlivců, ale z celého tohoto týmu by mohlo jednou něco být. Ti kluci byli poctivci a skutečně zapálení pro věc. Nějaké švindlování při tréninku u nich neexistovalo. A navíc ani neodbývali školu.

"Rozestavíme si kuželky a zkusíme si slalom s míčem," byl další bod dnešního tréninku. Kluci bez jediného slova plnili příkazy trenéra. Ten měl občas strach že to s nasazením už trochu přehánějí. Obzvláště při vzájemných tréninkových zápasech. Zranění by teď potřebovali opravdu nejméně.

"Kluci brzděte to trochu. Nechoďte tolik do soubojů, to si nechte až na zápas. Ale pořádně běhejte. Chci skutečně vidět vystartování za míčem a sprint!" uděloval pokyny na konci tréninku při závěrečném zápase.

Rozhodující utkání se blížilo a tím vzrůstala i nervozita malých hráčů.

"Kluci, jen klid, o nic nejde, je to jen sport," snažil se je trenér uklidňovat na následujících trénincích. Ale tihle malí buřti věděli, že to tak úplně pravda není. Vidina výletu do Portugalska byla strašně lákavá. A ještě by v místním městečku vykopali v žákovské kategorii historicky nejvyšší soutěž.

"Dáme si odpoledne malý fotbálek?" zeptal se Honza Libora a dalších, když spolu šli ze školy. Dnes nebyl na programu žádný trénink.

"Tak jo, ale lehce a opatrně," odvětil Libor, "slyšel jsi trenéra že si máme dát pozor na zranění a že už se máme šetřit a spíše relaxovat. Tak ve tři na školním hřišti?"

Tihle kluci k tomu už prostě přistupovali jako ostřílení profesionálové hrající nejvyšší evropské soutěže.

"Domluveno," odvětil Petr za všechny a rozešli se.

Poslední zápas letošního ročníku žákovského okresního přeboru se hrál dokonce na městském stadionu a nikoliv na školním hřišti jako vždy. Očekávala se účast mnoha rodičů a to z obou táborů. Vysvědčení bylo za dveřmi a prázdninová atmosféra už na všechny dýchala.

Dresy byly čerstvě vyprané, boty vyčištěné, kluci nažhavení.

"Takže Libor bude hrát stopera. Obrana si musí hlídat hlavně jejich pravé křídlo. Toho kluka mají strašně rychlého. A Honza bude číhat uprostřed hřiště. Vy se mu to snažte nakopávat dopředu," udílel trenér v kabině poslední pokyny. Kluci je ale již skoro nevnímali. Hlavami byli jak v transu. Tréma tu byla. A stejně tu taktiku už pilovali tolikrát a tak dlouho, že ji měli doslova zažranou pod kůží.

Rozhodčí pískl a hra začala. Ani druhé mužstvo navzdory předpokladům nepatřilo k nejslabším. Bylo se na co dívat. Útoky se střídaly na obou stranách. Kluci sice neběhají tak rychle jako dospělí, ale snažili se to dohnat dlouhými kolmými přihrávkami dopředu a tak měla hra svůj rytmus. Z hráčů kapal pot. Usilovný dech byl často slyšet až v prvních řadách tribuny. Obě mužstva do toho dávala vše. Trenér si říkal, že to tempo je skutečně ďábelské, to přeci nemohou kluci vydržet celý zápas. Ale druhé mužstvo na tom bylo stejně. Prostě všichni dřeli až na krev.

První půle skončila bez branek.

"Kluci dobrý," chválil pan Roubný své svěřence o přestávce v kabině.

"Petře, pohybuj se trochu víc vlevo a snaž se ty přihrávky z obrany hned prodlužovat na Honzu. Na mě ten jejich pravý obránce působí trochu pomalejším dojmem. Tam by mohli mít slabinu."

Kluci viseli trenérovi na rtech a vzrušení stoupalo.

Běžela dvacátá minuta druhého poločasu když naprosto v duchu pokynů pana Roubného Libor vypálil dlouhý odkop ve směru levé poloviny středu hřiště, kde se pohyboval Petr, ten nádherně zpracoval, však to také mnohokrát trénoval, a prodloužil před Honzu. Honza vystartoval zpoza obránců, tím se vyhnul ofsajdu a už jen sprintoval k brankáři.

Míč si krásně vedl před sebou. Nemyslel na nic jiného, než na to, aby mu nesklouzl nějak na stranu. Brankář mu vyběhl naproti. Stadion ztichl a všichni na tribunách upírali oči před bránu hostujícího týmu.

Honza zaregistroval pohyb brankáře před sebou, ťukl si míč levačkou trochu doprava, tím ho dostal mírně vedle brankáře a následně pravačkou plnou silou vystřelil. Brankář se za míčem ohnul, ale nedosáhl.

"Gól, góól, GÓÓÓL," vystřelila celá lavička. Kluci byli jako v transu. I trenér byl dojatý. "To už je tak blízko," říkal si, "teď hlavně klid," a začal udělovat pokyny.

"Stáhněte se víc, ale Honza bude pořád vpředu," křičel na kluky pokyny. "Nesmíme jen bránit, pokračujeme v naší hře. Ale Libore, ty si fakt líp hlídej toho jejich pravého útočníka!"

Kluci pochopili že jde o vše. Nejradši by na hřišti vypustili duši. Vždyť viděli i na tribunách ty nadšené obličeje svých rodičů. Ale oni se nechtěli jen předvést, oni chtěli vyhrát, postoupit do vyšší soutěže a jet do Portugalska. Připravovali se na to dlouho a byli ochotni tomu obětovat vše.

A konec zápasu se blížil.

Libor se trochu pokrčil v kolenou před nabíhajícím pravým útočným křídlem protivníka. Ale už polevil svaly. Viděl že útočník nemá šanci míč doběhnout, ten bezpečně skončí v zámezí. Útočník proběhl těsně kolem něj a Libor se už chystal odběhnout do středu hřiště aby tam čekal na brankářův odkop od brány.

"Písk!" ozvala se píšťalka rozhodčího. Všichni hráči se na něj podívali a ten nekompromisně ukazoval na značku pokutového kopu. Překvapený pohled byl vidět i v očích útočícího hráče. Na tribunách to vzrušeně zašumělo. Libor nevěřícně zíral na sudího. "Ale vždyť já jsem se ani....," snažil se namítnout. Nedořekl.

"Nediskutuj se mnou," křikl rozhodčí a vytáhl červenou kartu.

Liborovi vyhrkly slzy do očí a zamířil ke kabině. Nechápal. Co se stalo? Proč? Tomuhle prostě dětská hlava rozumět nemůže. Styděl se za svůj pláč, nechtěl aby si toho někdo všiml. Zůstal stát za dveřmi vedoucími ke stadionu a díval se, jak si soupeř poradí s nařízenou penaltou. Poradil si. Bylo vyrovnáno. A bylo zároveň po turnaji v Portugalsku. Rozhodčí pískl konec zápasu, aniž by cokoliv nastavil, byť se párkrát ošetřovalo. Libor začal nekontrolovatelně brečet a zmizel v kabině.

"Já se ho fakt ale ani nedotkl," oznamoval všem mezi vzlyky Libor.

"Jo, já to viděl dobře," doplnil ho brankář. "Tam nic nebylo. Ten sudí by asi zasluhoval nové brýle." Pokus o humor byl naprosto zbytečný. Kabina zarytě mlčela a semtam bylo slyšet vzlykání a utírání nosu. Nikomu se nechtělo do převlékání.

"Kluci, tak se to povede příští rok," chlácholil pan Roubný kluky v kabině. Ale viděl, že je to marné. Dětská dušička byla těžce pošramocená.

"Vždyť je to strašně nespravedlivé," vzlykl Bohouš. Pohledem na kabinu viděl pan Roubný, že dobrá polovina kluků má zarudlé oči. Sám nevěděl, co by jim měl říci. Věděl, že mají pravdu, že ta penalta byla vymyšlená. Byl to prostě zářez v poslední minutě. Říkal si, že už se asi na to trénování vykašle. Zažil toho hodně, ale vidět bezmocně v kabině plakat dvanáctileté kluky to už bylo nad jeho síly.

O několik dní později si trenér Roubný nad pivem v hospodě povídal s Liborovým tatínkem.

"Libor má distanc na dva zápasy v příštím ročníku." Otec Libora, pan Svárovský, věděl, že disciplinární komise podobný verdikt vynese. V takových případech se moc nezkoumala podstata problému, rozhodující byl zápis z utkání, který vypracoval hlavní rozhodčí. Navíc v žákovských soutěžích neexistoval televizní záznam jako nějaký důkazní prostředek. Pravděpodobnost, že by někdo zrovna filmoval kamerou, byla skoro rovna nule.

"Je otázka, jestli ještě vůbec bude hrát fotbal," odvětil pan Svárovský trenérovi. "On mi doma probrečel dva dny a řekl mi, že fotbalu nechá. Uvidíme, snad se to srovná."

"Já vím, je to strašné," opáčil pan Roubný. "Když v tom jejich mužstvu hraje mladej Koudelka. To je syn toho autoservisáka. Víte, jak má ten autosalon vedle dálnice. S tím nic neuděláme. Tam se točí velké peníze."

"Nešlo by nějaké odvolání, vyšetřování, komise?" zkoušel to táta Libora, "přeci musí existovat nějaké opravné prostředky."

"Ne. Pokud vám mohu radit, nezkoušejte to. To je všechno jedna mafie a jistě znáte to přísloví o padajícím hovně. Tam jedna ruka myje druhou. A o tom rozhodčím, Beníškovi, je známo že si servítky nebere a je s ním takzvaně řeč. Pravdou je, že zatím se to o něm říkalo jen v soutěžích dorostenců. V žácích jsem ještě neslyšel, že by takto zasáhl. Ta korupce je všude, ale že se to dostane i takhle nízko, to by mě nenapadlo. Je mi to líto. Nechte to radši plavat. Radím vám dobře."

"To je ale strašné," prohodil pan Svárovský.

"Je." odvětil pan Roubný. "Ale pokud to zkusíte, semelou vás. Nic se neprokáže, podají pak na vás nějaké žaloby pro pomluvu, nebo urážku na cti se žádostí o odškodné. V horším případě padne i trestní oznámení."

Pan Svárovský zaťal pěsti a radši si objednal ještě jedno pivo, aby už o problému nemusel hovořit.

Rozhodčí Beníšek si dal moc pozor aby si někdo nevšiml jak jde k majiteli autosalonu na návštěvu. Počkal až se setmí, nasadil si hluboko kšiltovku, auto zaparkoval o dva bloky dál a po zazvonění se strašně krčil, jako by mu byla zima.

Před pár týdny, když se dozvěděl jaký bude řídit zápas a když si prostudoval tabulku oné soutěže, dostal nádherný nápad. Věděl, že existují lidé, kteří by pro prestiž udělali cokoliv. A je úplně jedno, že za cenu, kterou to bude stát, by se zaplatil zájezd do Portugalska pro celé mužstvo a ještě na dvojnásobnou dobu. Někdo si prostě potrpí na to, aby bylo vidět, že je něco lepšího. A především pro své potomky jsou ochotni jít i takzvaně přes mrtvoly. Co z těch potomků jednou vyroste moc neřeší. Horší než jejich rodiče stejně už asi být nemohou. Tohle všechno věděl sudí Beníšek o bývalém automechanikovi Koudelkovi moc dobře. Když u něj poprvé zazvonil, měl trošku stažené půlky. Ale brzy si vzájemně padli do oka, slovo dalo slovo a obchod byl dojednán.

"Dobrý večer, příteli," uvítal ho opět po několika týdnech domácí na zápraží své honosné vily.

"Odložte si," pokračoval v předsíni, "a pojďte dál. Dáte si něco k pití?"

"Ano. Máte prý výborný koňak." Sudí Beníšek si chtěl okamžiky zasloužené odměny vychutnat se vším všudy.

"Pane Beníšku, to bylo dobré," chválil práci fotbalového sudího automobilový prodejce Koudelka a naléval dvě skleničky pětihvězdičkového koňaku.

"Já už ani nevěděl kdy a jak to chcete udělat. Fakt pěkný kousek. Samozřejmě nechci zůstat dlužníkem. Jak jsme se domluvili. Když dovolíte, tady je katalog nových i ojetých vozů, které máme momentálně na prodejně. Vaše sleva bude samozřejmě maximální. Vemte si ho prosím domů, proberte to s vaší paní manželkou a až si vyberete, dejte mi vědět."

Sudí Beníšek se spokojeně pousmál. "Ano, přijdeme hned v pondělí. A též předem děkuji."

Samolibě si uvědomil, že mu plán do puntíku vyšel a už se jen těšil na zaslouženou odměnu.

Říkal si sice před zápasem, že to možná trochu přehání, že by to snad v žákovských soutěžích nemuselo chodit až takhle ostře, ale pak si to vše nechal projít hlavou a došel k jednoznačnému závěru: byla by škoda nezvednout peníze, které se válí na chodníku.

Vychutnal si svou skleničku koňaku, sbalil katalogy do aktovky, rozloučil se a zmizel do tmy malého městečka. Jenom ho trochu znepokojovala ta sice malá, ale neustálá bolest v břiše.

"Budu asi muset zajít k doktorovi," říkal si.

Liborův tatínek, pan Svárovský, se po dvou týdnech dovolené opět objevil v práci. Dělal primáře na chirurgii v krajské nemocnici.

"Tak jak to vypadá s operacemi na tento týden?" dotázal se své asistentky při pondělní ranní poradě. "Máme tady běžné věci, rozpis už udělal pan doktor Matějíček minulý týden," odpověděla mu.

Primář Svárovský si vzal rozpis do ruky a studoval ho. "Ten žlučník ve středu - Beníšek, ročník 1984 - není to ten fotbalový rozhodčí?" dotázal se kolegy.

"Jo. Píská většinou nižší soutěže, všechny věkové kategorie," odvětil mu kolega. Matějíček.

"Hm. Trochu to pozměníme. Vy si ve středu uděláte tu chlopeň u paní Dostálové a ten žlučník udělá tady Monika. Je už na čase aby si po škole také vyzkoušela svou první operaci. Asistovat jí budu já osobně."

Autor: Tomáš Flaška | středa 10.8.2016 8:11 | karma článku: 38.76 | přečteno: 7103x

Další články blogera

Tomáš Flaška

Smlouva Andreje Babiše s občany České republiky

Přistála nám ve schránce. Číst jsem to nechtěl. Toto obvykle dáváme do sběru a od některých stran dokonce urychleně, tentokrát to dopadlo jinak.

19.10.2017 v 10:21 | Karma článku: 38.21 | Přečteno: 2510 | Diskuse

Tomáš Flaška

U nás se rozkrade 100 miliard ročně

Toto uvedl v rámci předvolební kampaně v roce 2013 pozdější ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš. Toto jeho vyjádření kopíruji hned do úvodu blogu, pro případ, že by třeba chtělo zmizet.

17.10.2017 v 11:13 | Karma článku: 36.69 | Přečteno: 1555 | Diskuse

Tomáš Flaška

Jak náš chytrý pan prezident na lep sedl

Bylo to popsáno už mnohokrát. Vyjádřením o tom, že Rusko by Ukrajině mělo za zabrání Krymu zaplatit nějakou kompenzaci, pobouřil kdekoho. Ale pointa pokračování je dokonalá.

12.10.2017 v 5:53 | Karma článku: 36.33 | Přečteno: 1459 | Diskuse

Tomáš Flaška

Manipulace průzkumů veřejného mínění

Není to tak okaté, jak by si někdo představoval, ale je to snazší, než byste si mysleli. Jenom to něco stojí.

10.10.2017 v 11:37 | Karma článku: 41.57 | Přečteno: 5103 | Diskuse

Další články z rubriky Letní běh

Matus Zahoransky

Skrátka neuveriteľné.

Sú v živote veci alebo zážitky, ktoré vám pripadajú ako neuveriteľné. Napríklad som ani netušil, aký mám vynikajúci francúzsky prízvuk.

25.7.2017 v 14:57 | Karma článku: 6.40 | Přečteno: 224 | Diskuse

Vlasta Fišrová

Běháš, běhám, běháme... i bílý kůň přišel

Běhají po cestách i necestách, lidé nejrůznějšího věku i profesí. Nemusí být Emilem Zátopkem nebo Usainem Boltem. Stačí běhat pro radost a zdraví. Anebo pro psí útulky. To jsem zažila v Klášterci nad Ohří v zámeckém parku.

2.7.2017 v 9:44 | Karma článku: 5.47 | Přečteno: 142 |

Lucie Hrdličková

Překážkový běh Lutic Run Litice

Není běh nuda? Co zkusit překážkový běh? Ne Predátora ještě ne. Jen takový běh na pohodu v Liticích v přírodě.

4.6.2017 v 17:14 | Karma článku: 6.48 | Přečteno: 298 | Diskuse

Aleš Dvořák

Běhej Lesy - Brdy

Byl jsem upozorněn, že můj původní článek obsahuje reklamu a byl smazán, tak snad teď už to bude v pořádku. Jedná se o recenzi na běžecký závod Běhej Brdy s přidanou hodnotou :)

2.5.2017 v 8:29 | Karma článku: 7.86 | Přečteno: 133 | Diskuse

Pavla Okálová

Když já nevidím tebe, ty nevidíš mě!

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila...... Dnes na téma: Vidím, cítím, chápu, mluvím "modře", aneb myšlenkové pochody v praxi.

7.4.2017 v 0:35 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 734 | Diskuse
Počet článků 570 Celková karma 40.61 Průměrná čtenost 3349

Co mě štve, o tom rád napíšu. Ale i rád něco pochválím. Mám rád hory, lyžování a horské kolo. Živím sám sebe a svou rodinu, nikde nepracuji, ani nikoho nezaměstnávám. Nebereme žádné dávky ani podpory. Nic jsem nezprivatizoval ani nezrestituoval. Pokud chcete, napište mi: tflaska@seznam.cz. 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.