Na kolech od Salzburgu do Terstu

V našem věku možná bláznovství. Možná hloupost. Ale určitě radost a legrace. Není to o počtu kilometrů. Bohužel to není ani o zdravém snižování váhy.  Je to prostě o zábavě.

Cyklotrasa Alpe-Adria

            Ta vidina nás zlákala. Dojet na kolech ze Salzburgu až do Terstu, to je přeci něco! Na internetu se o tom moc píše, všichni to chválí, má to být labůžo. Především profilem to podle teorie není nic náročného. Něco málo vystoupáte od Salzburgu, pak prorazíte hlavní Alpský hřeben mašinkou a už se vezete z kopce pořád a pořád až k moři. Ha, ha. To je jak pohádka o Červené karkulce.

            Přípravy jsou jasné. Velím, že každý má mít natrénováno aspoň 300 km. Sobě předepisuji 1500. Samozřejmě že do toho vleze špatné počasí, něco v práci, a první úkol není splněn. U nikoho. Ani nejsme nejmladší a když k tomu připočtu kola obložená bagáží, tak to není zrovna optimistická představa.

            Řešíme vlaky na zpáteční dopravu z Terstu do Salzburgu, kde zanecháme auto. To je neprůchodné. Muselo by se minimálně 2x přestupovat a ceny jízdenek nápadně připomínají drahotu. Zamítáme. Existují specializované cestovní kanceláře, které nabízejí autobusem zpětnou dopravu i s kolem. Oslovuji mailem dvě. Výsledek? Nevím. Nikdo se neozval, ani se zamítavou odpovědí. Prostě nic. Takže na to musíme jinak. V sobotu jedeme dvěmi auty do Terstu, tam jedno necháváme a druhým se vracíme na místo startu, kde čekají kola. To tam necháme a v neděli ráno můžeme konečně cyklisticky vyrazit.

            Malinko jsme si přidali a startujeme v Ebensee, kousek od jezera. Tento den nás čeká jednoznačně nejdelší etapa do Gollingu. Něco přes 100km. Musím přiznat, že jsou mezi námi i, no nechci říkat notorici, ale přeci jen první pivo hned po deseti kilometrech není při takovýchto etapách to nejideálnější. Proto využívám práva vedoucího zájezdu a to první pivo povoluji až po kilometrech třiceti. Ale počasí je na naší straně a tak se nejdříve v pohodě dostáváme do Salzburgu, kde se konečně napojujeme na značenou cyklotrasu. Začínáme pod Salzburgským hradem a jedeme po cyklostezkách (nikoliv cyklotrasách!) podél řeky Salzach až do Gollingu. Právě ten fakt, že se jede podél řeky, je pozitivum, že nejsou velké stoupáky.

            Je to neuvěřitelné, ale pršet začíná přesně pět minut poté, co jsme dorazili k našemu ubytování. Neuvěřitelná klika. Večerní hospoda s deštěm za oknem je tak již jen dobrým pohlazením po duši.

            Jako na potvoru ten déšť nás čeká i druhý den. Předpověď je neúprosná. Sice startujeme za sucha, ale je jasné, že to přijít musí. A přišlo to. Takže bundy, pláštěnky, schovat elektroniku a jede se dál. Vjeli jsme do Alp. Proplétáme se mezi velikány a poprvé obdivujeme dálniční mosty a tunely té Taurské dálnice, kterou jsme s rodinami za mlada tolikrát projížděli auty. Tak teď poprvé z jiného pohledu. I přes déšť je to moc pěkné.

            Před námi je etapa do Bad Gasteinu. Celkem stoupáme i klesáme, ale není to kritické. A když konečně něco nastoupáme, tak při pohledu na mapu je mi úzko. Vidím, že musíme ještě překonat řeku. Tedy zase sjezd do údolí a pak zase nahoru. Radši se se svými obavami zbytku týmu nesvěřuji. A dobře jsem udělal. K té řece Gasteiner Ache se sice dostáváme, ale v oblasti před soutokem se Salzachem a ještě poměrně vysoko v horách. Navíc ji překonáváme po opravdu hodně vysokém mostě. Takže té výšky jsme zase tolik neztratili.

            Hned za tím mostem začíná asi dvoukilometrový silniční tunel s povolením pro průjezd cyklistů. Slabší povahy prý mají použít vláček. Za slabší povahy se nepovažujeme, tunelem pojedeme. V tunelu je betonovými svodidly oddělen cyklopás od silnice, takže žádný problém. Na začátku tunelu nám stavební dělníci nabízí špunty do uší. Myslel jsem, že je to proto, protože tam pracují se sbíječkou. Tudíž hrdě odmítáme. Jsme hloupí. V autě to neznáte, ale když jedete tunelem na kole, tak nevěříte tomu, jaký je tam neuvěřitelný randál. Obzvláště od kamionů. Ten průjezd nakonec vůbec nebyl nějakým výrazným požitkem. Hned za tunelem se vzpamatováváme nad řízkem a několika pivy.

            Zbývá asi 20 km do Bad Gasteinu. Rovinka, pohoda. Ale poslední 2 km mají převýšení 400 metrů. Tak to je tedy výživa. Naštěstí je Bad Gastein opravdu malebný a pohled na hlavní vodopád nám vše vynahrazuje.  Ale večerní město je v květnu město duchů. Doslova. Nikde nikdo, vše zavřené, dokonce i některé domy vypadají opuštěně.

            Nalézáme snad jedinou otevřenou hospodu a opět se nestačíme divit. Máme českou obsluhu a navíc velmi mladou, pěknou a příjemnou. Slečna tam již prý pracuje asi 3 roky a jejich hotel má hlavně skandinávské hosty. I my jsme pro ni raritou a zpestřením. A pak se divím znova, když ji vidím, že se s rakouskou kolegyní baví anglicky. To mi nedá a zeptám se jí na to. S těmi skandinávskými hosty potřebuje především angličtinu, tak za ty tři roky tu němčinu prý moc nepochytila. I se šéfem se prý domlouvá anglicky. Zajímavé.

            Ráno nastává přesun vlakem mezi Bad Gasteinem a Mallnitzem. Jeden z týmu, který momentálně čítá 7 mužů (zítra se zase rozdělíme a budeme pokračovat v původní sestavě čtyř) to psychicky nevydrží a i přes protesty ostatních objednává a platí jízdenky na vlak na zítřejší ráno. Ráno se dostavíme na nádraží a zjišťujeme že vlak má už hodně přes hodinu zpoždění. Vzdáváme se lístků, sedáme na kola a jedeme o stanici výš do Böcksteinu, který je poslední stanicí před tunelem. Tady není co řešit. Vlaky jezdí každou hodinu, nic není potřeba rezervovat, je to levnější než z Bad Gasteinu a tak v podstatě hned odjíždíme.

            Projíždíme asi 13km dlouhý tunel pod Taurským hřebenem a těšíme se na pěkné počasí, které nás už určitě čeká na druhé straně. Je přeci otevřena na jih! Vyjíždíme z tunelu a leje jako z konve. Takže zase plná polní na sebe a jde se na sjezd. Ten sjezd samozřejmě není pozvolný až k moři. Ale pár set výškových metrů ztratíte během pár kilometrů a pak už zase jedete více méně po rovině. Naštěstí postupně aspoň ten déšť ustává. Tento den zakončujeme jízdou podél Drávy ve Villachu. Bohužel v jedné hospůdce mi ze stojanu padá kolo na stranu a z předního kola je osma jak vyšitá. Cykloservis bude nutný.

            Ubytování, papání, bumbání, spinkání.

            Ráno mi kolega nejdřív sešlape kolo do slušnější podoby a pak jedeme do cykloservisu. Bohužel mají zrovna rozbitý centrovací přístroj, ale posílá nás ke konkurenci. Za pět minut a deset Euro je hotovo a na kole fakt není skoro nic poznat. Vzhůru do Alp!

            Projíždíme Arnoldsteinem a vstupujeme do Itálie. Déšť je naštěstí jen velmi lehký. První dojem je špatný. Místo klesání až k moři, krpál do kopce, že to je skoro na tlačení. Náš slovník se nedá opakovat. Jenže pak to přijde. Cyklostezka se napojuje na bývalou železnici. Tedy již z podstaty věci nemohou být prudké kopce. Ani dolu ani nahoru. Zubačku tu asi nemívali. Tak nejdřív asi 10 km lehce stoupáme a pak klesáme.  Ale kvůli tomuhle jsme tady!

            Dokonalý cyklistický asfalt, vlastně by se dalo říci cyklodálnice, jede po náspech, mostech a v tunelech. Pořád se to střídá. Vyjedete z tunelu a otevře se vám pohled do dalšího údolí. Chtě nechtě musíte obdivovat i moderní stavby, mohutnost mostů pro dálnici i novou železnici, portály tunelů. Tu dálnici podjedete, jednou je v tunelu ve skále a vy najednou na její druhé straně. Je to prostě úžasné. Nedrandíme. Ploužíme se a kocháme. Každou chvíli někdo z nás zvolá: "FOTO!". A všichni zastavujeme a pořizuje se záběr. Nádhera všech nádher. Hlavně když přestává pršet, dokonce vykukuje slunce a bývalá železnice zahájila pomalý sestup do údolí.

            Dám sem pár fotografií bez komentáře. To je potřeba si vychutnat.

            Ze staničních budov jsou udělány bary, restaurace a tratorie. Tak na jedné bývalé zastávce zastavíme, objednáme litránek místního vína a na internetu začínáme hledat ubytování pro dnešní den. Nalézáme ho v Resiuttě. Objednáváme mobily, máme to ještě asi 15 km, tak dáváme ještě jeden litránek a dobře naladěni vyjíždíme k našemu hotelu.

            Papání, bumbání, spinkání.

            Ještě večer konstatujeme, že jsme na tom časově velmi dobře a nebudeme přísně sledovat původní plán trasy. Dáme si nějakou okliku na východ a podíváme se do Slovinska. Mapová aplikace v telefonu umožňuje naplánovat trasu, následně si z internetu stáhnout výškový profil a podle toho posoudit, zda je naše trasa sjízdná či nikoliv. Dokud nám to množství vypitého vína ještě dovolovalo, tak jsme plánování pojali velmi zodpovědně. V každém případě jsem šel spát s vědomím, že mám v telefonu uloženu trasu na další den. O její kvalitě se už budeme muset přesvědčit na vlastní kůži.

            Nebylo to špatné. V Gemona del Friuli opouštím původní itinerář, stáčíme se na jihovýchod a jedeme do Tarcenta, pak do Cividale dei Friuli a podél řeky Fiume Natisone pronikáme do Slovinska. Spíme ve vesničce Koband. A zjišťujeme, že vše je tu tak o polovinu levnější než v Itálii.

            Takže papání, ale bumbání, bumbání, bumbání a pak spaní.

          Následující den máme namířeno opět údolím a podél řeky do slovinské Nové Gorice. Jsme již tak naladěni našimi doposud skvělými sportovními výkony, že dobrovolně opouštíme i cyklotrasu a vydáváme se do terénu na malé pěšiny s nikoliv zrovna malým převýšením. Na cyklostrasu se nakonec opět napojujeme a poslední úsek je opět dokonalá cyklostezka v údolí řeky až k městu. Tam tedy sice asfalt končí, ale přechází v poměrně slušnou šotolinu a najednou se z lesa vynořujeme na nádherné vyhlídce. Kocháme se pohledem na Goricu až mi oči sklouznou na první barák a název ulice a říkám, že tu něco nehraje. Via del Lipuori a mně velmi dobře známý tvar cedulky i písma. "Hele, vždyť my jsme v Itálii", říkám. A následná kontrola mapy toto zjištění potvrzuje. Prostě jsme lesem najednou byli zase za čárou. Zlatý Schengen.

            Tím lépe. Ve městě dáváme pravou italskou zmrzlinu a vracíme se do Slovinska. Spíme ve vesnici Branik. Vzhledem k názvu této vesnice netrávíme večer s vínem, ale místním pivem. To jinak nešlo.

            S přibývajícími promilemi roste i euforie z dosavadního výkonu a vědomí, že to máme do cíle asi 30km. A ještě k tomu většinou po rovině nebo z kopce. "Zítra bez map!", navrhuje Martin. "Jasně, do dvanácti jedem jen podle čuchu. Ruku na to!" Dohoda je zpečetěna. Zítra to bude jen spanilá jízda se šampáněm!

            "Tyhle tři vysílače poznávám, ty jsou nad Terstem", přináším ostatním radostnou zprávu po dvou hodinách jízdy jen podle odhadu naprosto bez map. Později se ukázalo, že nad Terstem sice tři vysílače jsou, ale naprosto jiné. Nicméně v euforii míříme jejich směrem. Nějak se nám to nezdá, ale potkáváme místního domorodce. Směřuje nás úplně jinam a dává nám na výběr, že ten hřeben můžeme překonat buď brutálním výstupem, nebo výstupem o mnoho prudším. Volíme první variantu a v kopci si říkáme, jestli ta druhá varianta je horolezecká. Když o další hodinu později nakoukneme do map, tak zjišťujeme že nejsme daleko od startu a do Terstu to máme zhruba stejně daleko jako ráno. Přichází totální průtrž mračen. Do spanilé jízdy to tedy má opravdu daleko. Naštěstí se nám podaří za dalších asi 6 km a dobrou hodinu v onom stoupáku najít otevřenou hospodu. Majitel nás od dveří změří pohledem, a je mu vše jasné. Beze slova vytahuje pálenici a nalévá nám čtyři panáky. V té hospodě kvůli dešti musíme strávit ještě další dvě hodiny.

            Nakonec spíme asi 12 km před Terstem, ještě ve Slovinsku. Ta triumfální jízda se nám nějak nezadařila.

            Při snídani spolucestujícím oznamuji, že jsem v noci studoval mapu, a že jsem tam našel zajímavou cyklostezku. Všichni propukají ve smích a ani se jim nedivím. Ale přesto jsem pověřen, že tedy abych navigoval. Naviguji a nacházím. Bingo na závěr! Posledních asi 8 km pomalu klesáme do Terstu opět po bývalé železnici. Zářezy, mosty, tunely. Nádhera. Fakt dokonalé vyvrcholení.

            Závěrečné skupinové foto a smočení aspoň jedné končetiny v moři nesmí chybět.  Nejsme sami, kdo tu takto před fotoaparáty pózuje. Cíl byl dosažen. Vracíme se asi kilometr k autu. Je tu! A nepoškozené. Klasická turistická cesta autem domů může začít. Jako již mnohokrát v dřívějších letech.

            A závěrečné cílové fotografie.

            Celkem jsme za 7 cyklodní a jedno cykloráno ujeli 630 km. Za ten týden jsem přibral 2 kg. Takže vidíte, že jsme ten výlet pojali opravdu velmi volně a společensky :-). Ubytování jsme volili spíše levnější, ale přeci jen penziony a hotely. Na jídle, ale především na pití, jsme nijak nešetřili. A tak nás to každého přišlo asi na dvacet tisíc. Ale ten špás za to stál. 

            Obrázky jsou dělány pouze telefony. Zrcadlovky jsme fakt na kolech netahali. Tak mějte shovívavost s kvalitou.