Cesta do hlubin ruské duše

Myšlen je tím ten obyčejný, malý človíček, nikoliv věrchuška. Nevím, co si myslet. Odsuzovat? Pohrdat? Litovat?

Na veřejnost unikl průzkum veřejného mínění, který si nechal Kreml vyhotovit pro svou vlastní potřebu. Podle něj by bylo 55% Rusů pro ukončení války a diplomatické řešení. Pouhá čtvrtina dotázaných válku nadále podporuje. To zní nadějně.

Jenže k tomu mírovému jednání se podleředitele ruské nevládní výzkumné organizace Levadova centra Denise Volkova Rusové začali přiklánět až po vyhlášení mobilizace. Tedy jinými slovy ta klasická mantra zdejších kremrolí, které stále něco melou o gaučových bojovnících. Předlohu mají jasnou – v Rusku. Od televize v bačkorách a obýváku Rusové okupaci a teror podporují. Jakmile by na ně ale mohlo dojít, tak se najednou názor na válku mění. A já si říkal odkud ti Okamurové, Majerové, Paroubkové, Klausové a jejich klaka berou inspiraci.

Ale tohle je právě to celé špatné na ruské duši. Ani náznak sebereflexe, že by něco dělali špatně. Pouze když se jim přestává dařit a začíná se jich to více dotýkat, tak se ta masa ruských lidí začíná zamýšlet nad tím, že takto asi ne. Ale jen kvůli vlastnímu pohodlí. Nikoliv z nějakého soucitu s devastovaným sousedním národem, nebo kvůli špatnému svědomí.

Ale zkusme se vžít do jejich role a pochopit to. Skoro celá zem trpí bídou. Jsou vesnice, kde do teď neznají asfalt na silnicích a o splachovacím záchodu četli na internetu. A právě díky tomu internetu dnes již všichni vidí a vědí. Vědí, že svět je jinde. A pomalu už i ten rozvojový. Snaha dostat se z té bídy vede v ruské společnosti pouze přes ostré lokty. To znamená nikoliv přes dovednosti, um a píli, ale přes úplatky, bezohlednost a sílu. Kdo je šikovný a schopný, tak buď se přizpůsobí, případně odvede podíl, nebo bude zakleknut. Příkladů by se našlo dost.

A kdo se takto vyšvihne nahoru a dostane se třeba jako turista do zahraničí, tak to už známe z vlastní zkušenosti. O chování ruských turistů v hotelech by se daly psát romány. To jsou právě v drtivé většině lidé tohoto charakteru, například úředníci přijímací úplatky, a tím pádem srostlí s pocitem, že jsou něco víc a podle toho se chovají. Ale to je na samostatné téma.

Vraťme se k tomu obyčejnému, chudému člověku, co zůstal doma. Nemá být na co pyšný. Vyhlídky do budoucna neradostné. A tak drží palce aspoň své „otčině“ a to po všech stránkách. Díky internetu dnes vidí, že se vlasti moc nedaří. Nejsou schopni si obrazně řečeno vyrobit ani vlastní budík a jenom závistivě šilhají po výrobcích toho západu. Západu nenáviděného? Proklínaného? Oboje je asi správně, ale pramení to z toho, že prostě závidí a vidí tu beznaděj, že na to nemají.

Pak přijde jiskřička naděje, že budou znamenat něco ve sportu. Ale hned je zadušena odhalením dopingových afér. To podle nich samozřejmě není pravda a je to na ně jen narafičené. Každý jim ubližuje (nikoliv oni někomu, například Ukrajině, Gruzíncům apod.) a oni jsou ti chudáčci. Tak to vidí.

Nedivme se pak, že tleskají na zprávy o tom, jak se daří ve zbrojním průmyslu. Vyvinutí jaderného torpéda, které může zničit pobřeží půlky kontinentu, je něco, na co jsou hrdí. Protože jinak nemají být na co jiného.

A tak i těm nejobyčejnějším zbývá jen ta hrdost na vlast. Když už nic neznamenají, nic neumějí a každý se jim vysmívá, tak aspoň aby se jich každý bál. To pak povyšuje jejich sebevědomí, národní uvědomění a hrdost. To je typická ruská duše.

A já sám nevím, jestli jimi mám pohrdat, nebo jich litovat v čem musí žít.